K bodu A článku 4 doporučení ČLK č. 1/2010 - najdete ZDE

Kolem doporučení České lékařské komory k postupu při rozhodování při změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, se rozvinula velká diskuse v médiích. Popravdě řečeno, chvíli mi vzala její náruživost dech. Některé obavy jsou pochopitelné, něčemu ale nerozumím: pořád je slyšet hlasy pro euthanasii, které volají po tom, že máme umírat ve stoje, dokud jsme celí ještě čiperní, abychom se nedožili nemohoucnosti a nedej bože nám nemuseli naši nejbližší sloužit. A volání je hlasité také proto, že se nám nelíbí ta možnost, že když už po takové smrti voláme, že bychom si ji měli udělat sami, ale chceme to po lékařích, kteří takovou věc, tedy zabít svého pacienta, opravdu nesmějí udělat.

A teď, jak mávnutím kouzelného proutku, voláme něco jiného. Ztratili jsme náhle tu obrovskou důvěru, s níž jsme lékaři byli ochotni dovolit člověka místo léčení zabít, a máme k němu nedůvěru, že nebude umět zvážit, jestli pacientovi jeho léčba pomáhá nebo mu ubližuje. Samozřejmě, takové zvažování není vůbec snadné a je velmi zodpovědné. A jistě se ne vždy podaří, stejně jako mnohá jiná rozhodování, která lékař denně a pokud možno moudře, podstupuje. Ale jinak to nejde, nikdo jiný než lékař toto rozhodnutí neudělá. Vždycky bylo, je a bude na něm. A my za lékařem jdeme právě proto, že jeho profesionalitě v tomto směru důvěřujeme. Nebo ne? Je to jinak?

Jen maličko přeháním, když řeknu, že téměř denně se setkávám s tím, že lidé, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a zbývá jim jen pár týdnů nebo dní, jsou úporně léčeni způsobem, který jim ubližuje nebo jim přinejmenším ten kus života, který jim zbývá, léčba velmi ztěžuje. Říci, že už nemohu život zachránit, je pro lékaře vždycky nelehké. Ale jsme smrtelní, choroby nás prostě jednou přemohou a je velmi důležité, aby když už nemá smysl o život bojovat, abychom si to dokázali říci (sami sobě i lékař nám). Ten boj totiž většinou s sebou nese spoustu nepříjemností a trápení. Lékař by nám v tuto chvíli měl pomoci rozhodnout, jak tou zbývající částí života půjdeme. Obklopeni přístroji, hadičkami, stálým světlem zářivek a s desetiminutovými návštěvami svých vyděšených nejbližších, nebo tak, že budeme mít díky dobré léčbě bolesti čas a síly se rozloučit, kdy budeme moci být ve své posteli, jíst kdy chceme a spát, kdy potřebujeme, být ještě chvíli s dětmi, manželem, rodiči.

Jsem ráda, že Česká lékařská komora své doporučení vydala, dokonce si myslím, že tu chybělo již mnoho let. Není to žádné nařízení ani zákon. Je to jen poměrně dobře připravený pomocník pro práci, kterou lékař pro nás pacienty koná. Je třeba ale vědět, že míří jen na velmi malý počet pacientů, na ty, kteří svoji vůli již nemohou vyjádřit. Pacienti, které mám na mysli a kterých je hodně, svoji vůli většinou vyjádřit mohou. Problém je, že je nikdo neposlouchá. Jsou v konečném stádiu nemoci, která zvítězila, nebo prostě jsou staří - a život jim úplně normálně končí. Nikdo je ale k rozhodování včas nepřizval, a tak ještě den dva před smrtí jim je ordinována léčba, o které lékař dobře ví, že už nepomůže a že je obtěžuje. Nepřestane ji ale poskytovat, protože by si pak musel, sám smrtelník, se svým smrtelným pacientem sednout a říci si, že boj skončil, čas se nachýlil a my se máme snažit jej co nejlépe prožít.

Přála bych těm dvěma, tedy nám všem, ještě nějaké moudré doporučení, třeba o potřebném rozvoji kvalitní paliativní péče v nemocnicích i doma a o potřebě včasné a vstřícné komunikace lékaře s pacientem. Než se dočkáme, dovolím si doporučit občasné pomyšlení na to, co víme už od nepaměti a co nám teď píše i lékařská komora: že náš život je konečný.