S nadějí je to takové zvláštní - je mírně prchavá a neuchopitelná. Nemůžeme ji pevně držet ve svých rukách, ale může s námi být. A dá se pěstovat!

Všimla jsem si, že to, jak se klientům daří nalézt zpět jejich rovnováhu, nezáleží ani tak na nějakém objektivním stavu, ve kterém se nacházejí, jako spíš na jejich naději. Někdo říká, že ji nemá, ale touží ji najít. A to, že ji nemá, vnímá jako překážku k tomu, aby se mu vedlo líp. Někdo ji prostě má, protože ho nikdy neopustila, třebaže se propadl na dno dnoucí.

Když se nám všechno hroutí, hledáme naději. Někdy se rozhlížíme do všech stran, ale nemůžeme ji zahlédnout ani koutkem oka. Pídíme se po ní, víme, že tam někde je, ale v tu chvíli ji nemáme na dosah. S nadějí je to totiž takové zvláštní - je mírně prchavá a neuchopitelná. Nemůžeme ji pevně držet ve svých rukách, ale může s námi být.

Naděje je jedna z nejcennějších věcí, které v životě máme, nebo vlastně nemáme. Nedá se trvale vlastnit. Naděje je víra v lepší zítřky. Naději nevzýváme, když jsme spokojeni nebo se koupeme v opojném rauši štěstí. Většinou ji voláme do zbroje, když se nám nedaří.

Přestože se naděje nedá nikde pořídit, věřím, že se dá pěstovat. Pokud stojíme o to, mít ji k dispozici, když je to třeba, vyplatí se vědomě věnovat pozornost čemukoliv, co nasvědčuje, že svět je dobré místo k životu. Je třeba mít o tom co nejvíce důkazů, které vytáhneme jako trumfy, i když realita kolem nás tomu zrovna nebude nasvědčovat.

Náš náhled na svět ovlivňuje to, čemu věnujeme pozornost, energii, čas. O co se zajímáme, o čem mluvíme, co probíráme, to je náš svět. Drbeme, klevetíme, kritizujeme, stěžujeme si? Pak zloba, nespokojenost a podezřívavost jsou našim světem. Chválíme, tvoříme, usilujeme o porozumění, vnímáme krásu a pociťujeme vděčnost? Náš svět bude vypadat jistě jinak a naděje v něm bude mít své místo.

Jak naději začít pěstovat? Pro začátek stačí, když si všimnete, o čem se bavíte třeba v práci. Probíráte, co se komu povedlo, nebo co zase někdo zkonil? A doma? Jak zareagujete, když vám dítě ukáže vyplněnou stránku písanky? Upozorníte ho na chybu a škrabopis nebo oceníte, že si sešit vyplnilo, i když to po něm nikdo nechtěl?

Když totiž svou pozornost budete věnovat tomu, co nejde, nefunguje a všem nepřekonatelným překážkám, svět pro vás místem plným nepřekonatelných překážek bude. Když budete oslavovat, co kdo kdy kde zvládl a všímat si, co dobrého se stalo, svět pro vás bude místem, kde se dějí dobré věci. Přesně takové drobnosti ovlivňují, jak rychle svou naději najdete, až ji budete opravdu potřebovat.

Říká se, že naděje umírá poslední. Až donedávna jsem si myslela, že když naděje umře, následuje totální konec. Jeden klient mě přiměl k jiné úvaze. Upínal se ke svému přání, jehož splnění nebylo zcela v jeho rukách. Nebyl ochoten to uznat a myslel si, že to svou vůlí strhne. Jeho naděje ho v konečném důsledku vysilovala natolik, že by snad bylo lepší nechat ji umřít. Dala by tak prostor něčemu jinému. Pak mi ale došlo, že v tomto případě se nejednalo ani tak o naději, jako spíš o lpění. A tím se mi odhalil další, nedílný rys naděje.

Naděje je sice víra v lepší zítřky, ale není to přesvědčení o tom, že ty zítřky budou podle mých představ. Naděje má co do činění s odevzdáním a důvěrou, že ať to nakonec dopadne jakkoliv (i jinak, než jsem si to představoval), vždy to bude k mému prospěchu. Naděje se totiž kamarádí s pokorou.

Symbolem naděje je kotva, oblíbené tetování námořníků. Ti vyjíždějí na moře vyzbrojeni svým kormidelnickým a lodivodským know how, ale zároveň se vydávají na pospas vodnímu živlu, který je silnější než oni. Nástup na palubu je symbolem nelpění a odevzdání se. Kotva je jim pak připomínkou existence přístavu a naděje, že doplují do konečné jejich plavby, ať už tam najdou cokoliv.

PS: Ano, kromě tetování kotvy je atributem námořníka také láhev rumu. Ne každý totiž dokáže pustit kontrolu bez posilnění.