Vyhraje ten, který ztělesňuje většinový archetyp nás, Čechů roku 2023. Jsme národem bojovníků, anebo fňukalů? Ačkoliv se říká, že jsme bezvěrci, není to pravda. Tyhle volby totiž odhalí zejména to, v co doopravdy věříme.

Jen si to přiznejme: Babišův povolební proslov je ukázkou ďábelského majstrštyku. Ve stovkách tisíc Čechů se Babišovi podařilo vzbudit:
- zděšení (= emoce strachu)
- naštvání (= emoce vzteku)
- pocit na zvracení (= emoce znechucení)
- chuť se hádat, nadávat, bít se, obviňovat a hanit (= agresivní reakce způsobená výše zmíněnými emocemi)

Prosvítil nejtemnější zákoutí naší duše tak zdatně, že i pán pekel by se od něj mohl učit.

Jedno se Babišovi musí nechat: umí nám rozjitřit emoce. A my, na základě toho, jak dalece jsme nebo nejsme reaktivní, se pak necháme vytočit.
(* Zde si dovolím malou poznámku pro ty z Vás, kteří si uvědomili, že se nechali vytočit víc, než jim je libo: Vaši reaktivnost Vám pomůže snížit a duševní odolnost zvýšit technika zvaná Mindfulness.)

Když jsem se na ten proslov dívala já, mísilo se ve mně pobavení, úzkost a vztek.

Vybavily se mi vzpomínky z dětství, kdy na televizní obrazovce za stolem sedával Husák, strnule se díval přes ty svoje brýle a něco žvatlal. Tehdy jsem nechápala, jak je možné, že pán, který se nedokáže srozumitelně vyjádřit, může být prezidentem. Byla to bezmoc, z perspektivy dítěte totální, protože se jevilo, že bude trvat navždy. Babiš ve mně tuhle bezmoc dokázal oživit jak mávnutím kouzelného proutku.

Dostavil se i flashback s Jakešem, jak kolem sebe kopal, než se jeho kocábka definitivně potopila. Jak hanil Hanu Zagorovou, jak se přirovnal k osamocenému kůlu v plotě. Znechucení někým, kdo touží uškodit jinému a ublíženě kňourá - i tohle v mé mysli Babiš svým proslovem dokázal znovu zhmotnit.

Paradoxně jsem vzpomněla i na Havla, protože tohle nebylo nic jiného, než scéna jak vyšitá z absurdního dramatu.

Babiše volí ti, kteří se cítí být ublíženi, přesně tak, jak ublíženě se projevuje on. Jsou to lidé, kteří příčinu nespokojenosti se svým životem přisuzují externím vlivům. Jejich životní příběhy a příběhy jejich předků je dovedly ke ztrátě víry v sebe sama a svou sílu. Jejich život opanoval pocit bezmoci. Cítí se slabě a bezbranně, jako zraněné malé děti. Nevěří, že něco zmůžou. Babišovi voliči namísto, aby věřili sobě, dají svou víru tomu, kdo si umně zahrává s jejich emocemi a živí v nich postavu bezbranné oběti. Babiš zneužívá slabosti svých voličů. Není důvod se na ně zlobit.

Pavel ze srovnání s Babišem nutně vychází vítězně. Někdo mu vyčítá jeho málomluvnost, která je naopak jeho předností. Kdo, obzvlášť na české politické scéně, umí věci pojmenovat jednoduše a nechat svá slova jasně zaznít? Zapletl se s komunismem. Tenhle šrám dokázal přiznat jako součást své životní cesty, a nijak se jím netají. Stejně tak to se svými jizvami dělají bojovníci. Pavel našel sílu zvednout se, sesbírat potřebné podpisy pro kandidaturu a postavit se tomu, co ve svém životě nechce. Bojovník, který přijímá zodpovědnost za své činy a hlavně za svůj život.

Fňukal se zdá být machrem přes kouzlení s emocemi. Bojovník je moc neprojevuje a i za to bývá kritizován. Důležité však je, že se jimi nenechá ovládat. Nejedná reaktivně ve vleku svých emocí. Je mistrem vědomého činu.

Babiše budou volit ti, kteří ztratili víru v sebe natolik, že jsou schopni ji raději přenechat ufňukanému samozvanému spasiteli, jenž hlásá, že je vysvobodí z jejich neštěstí. Oni nevědí, co činí.

Pavla budou volit ti, kteří věří, že jejich hlas má sílu a že zodpovědnost za svůj život mají ve svých rukách, stejně jako on.

Tyto volby budou zejména výpovědí o tom, jak věříme sami sobě, vyjádřením naší sebedůvěry a sebehodnoty.

Já osobně věřím, že čas pro novou éru sebe-vědomého Česka nastává právě teď.