Na jaře jsem sem napsala příspěvek s názvem Covid jako dar. Teď v prosinci, zhruba o půl roku později, jsem pár dnů před Štědrým dnem Covid jako dar dostala pod stromeček. Dostavily se chřipkové stavy doprovázené ztrátou čichu a chuti.

Díky takovému načasování mi došlo, jak hodně jsou Vánoce s těmito dvěma smysly spojeny: chuť slavnostního vánočního menu, které jíme jen jednou za rok, vůně jehličí nebo čerstvě rozbalených vánočních dárků. Letos jsem nic z toho nemohla zakusit. Nic, nic, nic.
I přesto jsem si však atributů Vánoc dokázala užít. O co víc byly chuť a čich utlumeny, o to víc jsem posunula na max své tři zbývající smysly a intenzivněji vnímala sluchem, vizuálně a dotekem: pichlavost jehličí, odlesk svíček v okenních tabulích, pravidelnost srovnaných řádků cukroví. Letos jsem si nadmíru užila vánoční písně. Objevila jsem šoumena Michaela Bublého, který svým zpěvem atmosféru Vánoc navodí zaručeně.

Den po Štědrém dni se mi chuť i čich pomalu začaly vracet. Stihla jsem se tak na vlastní (i když ještě stále oslabené) chuťové pohárky přesvědčit, že kvůli kapřím hranolkům podle Jana Punčocháře rozhodně stálo za to porušit tradici roky prověřeného rodinného receptu. Mňam. Vůbec chuť čehokoliv, co teď jím, vnímám daleko intenzivněji a užívám si ji.
Ale proč o tom píšu. Na tomto vánočním covidovém intermezzu bez vůně a chuti jsem si uvědomila, jak hodně, ne-li výlučně, život zakoušíme prostřednictvím svých smyslů. A že s každým smyslem mimo provoz jsme o určité krásy života ochuzeni.

S klienty někdy docházíme k tomu, že je na čase, aby ve svém životě zavedli nebo pozměnili určité rituály. Někteří jsou natolik zaměřeni na výkon, že si nedovolí odpočívat, pro jiné je složité a zneklidňující být jen sami se sebou, takže pořád musí něco dělat.
Je tu řeč o rituálu odpočinku a regenerace - z věčné akce přeladit na klid, z bezmyšlenkovitě přepnout na vědomě být. Jen tak být a vnímat svými smysly. Jen sedět, připravit si čaj a vychutnat si ho, dát si vůni do difuzéru a vnímat ji, poslouchat hudbu, hladit psa, udělat někomu malou masáž, nechat si udělat masáž, nebo jen tak koukat. A U TOHO NEDĚLAT NIC JINÉHO, ideálně ani o ničem nepřemýšlet, jen si tu malou věc užívat skrze své smysly. Zažívat, že jsem a užít si to. BÝT.

V každodenním shonu se zaměřujeme na to, co je třeba udělat, případně co ještě bude třeba udělat potom. Povinností spousta, ale co radosti? Všimli jste si, že kolikrát se i z činnosti, která měla původně sloužit k tomu, aby vám udělala radost, stala jen další povinnost na seznamu?

I proto si dopřejme tyhle rituály, malá zastavení, která nic nestojí, nemusí mít své pevné místo v diáři, ale udělají nám dobře na duši. Dopřejme si malé radosti, aspoň jednou denně. Zastavme se a zapněme své smysly. Nejen, že obnovíme svou energii, ale bude nám prostě fajn a pocítíme, že svět je dobré místo k životu.