K čemu nám jsou Tři králové?
Dnes, 6. ledna, se slaví svátek Tří králů nebo Epifanie. Protože odkazuje na událost starou přesně dva tisíce dvacet dva let, mohlo by se zdát, že už je old school a nemá nám co připomenout. A ono ne.
Epifanie znamená Zjevení Páně. Ježíšovým narozením se Bůh zjevil v lidském těle. Nato se čerstvě narozenému Ježíškovi přišli poklonit tři mágové a obdarovali ho zlatem (dar pro krále), kadidlem (dar pro kněze) a myrhou (dar pro proroka).
Ježíš, syn boží, se narodil, aby v sobě zjevil Boha.
Proč jsme se narodili my, moderní lidé, a co si dnes můžeme počít s tímhle svátkem, toť otázka.
Nám nejspíš přijde troufalé říct, že skrze naši existenci se zjevuje Bůh, vždyť mnoho z nás v něj ani nevěří nebo si to aspoň myslí.
Co třeba aspoň připustit, že v sobě máme něco božského?
Nebo i to je na nás moc?
Dobře, ale že jsme něco víc než jen maso a kosti, než titul, jméno a příjmení, než pozice, kterou zastáváme v práci, na tom se jistě shodneme.
Určitě se také shodneme na tom, že je přijatelné to něco, co naše hmotné a pozemské já přesahuje, nazývat duší, co říkáte?
Epifanie se jako termín dostala i do literární vědy. Označuje se jím moment prozření literárního hrdiny, kdy u něj na základě nečekané, běžné události dojde k sebenahlédnutí, porozumění řádu světa či osvícení.
Víme nebo tušíme, že bychom se v průběhu života měli rozvíjet, ale jak přesně, už nemusí být zcela evidentní. Pojmy jako seberozvoj nebo práce na sobě se často pojí se zvýšením výkonu nebo s nabytím nějakých klíčových dovedností, které zrovna my ke vší smůle neovládáme. Vlastní rozvoj máme spojen s vágní představou prostě být lepší. Než to ale začneme chtít měnit, víme vůbec jací v tuhle životní chvíli jsme a nebo dokonce kdo vůbec jsme?
Co takhle šipku doprava vyměnit za šipku dolů? Neboli ambici chtít se posouvat dál vyměnit za záměr vydat se na průzkum svého nitra? Co před seberozvojem upřednostnit sebepoznání a jít naproti momentům, kdy budeme mít šanci alespoň zahlédnout svou vlastní duši? Na chvíli si sednout do kostela, kontemplovat v parku, vést rozhovory o tom, jak vnímáme svět a naše místo v něm...
... a nebo taky nemusíme dělat nic, protože ono to může přijít samo. Jak víme z krásné literatury, epifanie hrdinů nastává znenadání: třeba když si kousneme do madlenky, tříkrálového koláče se zapečenou mandlí a nebo obyčejného chleba s máslem ke snídani.
I v tom tkví krása života.
Nakonec mám pro ty z vás, kteří na sebe dokážete pohlédnout jako na dítko boží, jeden experiment: Zkuste si představit, že byste stejně jako Ježíšek ke svému narození dostali zlato, kadidlo a myrhu.
Co by to pro vás znamenalo?
Epifanie znamená Zjevení Páně. Ježíšovým narozením se Bůh zjevil v lidském těle. Nato se čerstvě narozenému Ježíškovi přišli poklonit tři mágové a obdarovali ho zlatem (dar pro krále), kadidlem (dar pro kněze) a myrhou (dar pro proroka).
Ježíš, syn boží, se narodil, aby v sobě zjevil Boha.
Proč jsme se narodili my, moderní lidé, a co si dnes můžeme počít s tímhle svátkem, toť otázka.
Nám nejspíš přijde troufalé říct, že skrze naši existenci se zjevuje Bůh, vždyť mnoho z nás v něj ani nevěří nebo si to aspoň myslí.
Co třeba aspoň připustit, že v sobě máme něco božského?
Nebo i to je na nás moc?
Dobře, ale že jsme něco víc než jen maso a kosti, než titul, jméno a příjmení, než pozice, kterou zastáváme v práci, na tom se jistě shodneme.
Určitě se také shodneme na tom, že je přijatelné to něco, co naše hmotné a pozemské já přesahuje, nazývat duší, co říkáte?
Epifanie se jako termín dostala i do literární vědy. Označuje se jím moment prozření literárního hrdiny, kdy u něj na základě nečekané, běžné události dojde k sebenahlédnutí, porozumění řádu světa či osvícení.
Víme nebo tušíme, že bychom se v průběhu života měli rozvíjet, ale jak přesně, už nemusí být zcela evidentní. Pojmy jako seberozvoj nebo práce na sobě se často pojí se zvýšením výkonu nebo s nabytím nějakých klíčových dovedností, které zrovna my ke vší smůle neovládáme. Vlastní rozvoj máme spojen s vágní představou prostě být lepší. Než to ale začneme chtít měnit, víme vůbec jací v tuhle životní chvíli jsme a nebo dokonce kdo vůbec jsme?
Co takhle šipku doprava vyměnit za šipku dolů? Neboli ambici chtít se posouvat dál vyměnit za záměr vydat se na průzkum svého nitra? Co před seberozvojem upřednostnit sebepoznání a jít naproti momentům, kdy budeme mít šanci alespoň zahlédnout svou vlastní duši? Na chvíli si sednout do kostela, kontemplovat v parku, vést rozhovory o tom, jak vnímáme svět a naše místo v něm...
... a nebo taky nemusíme dělat nic, protože ono to může přijít samo. Jak víme z krásné literatury, epifanie hrdinů nastává znenadání: třeba když si kousneme do madlenky, tříkrálového koláče se zapečenou mandlí a nebo obyčejného chleba s máslem ke snídani.
I v tom tkví krása života.
Nakonec mám pro ty z vás, kteří na sebe dokážete pohlédnout jako na dítko boží, jeden experiment: Zkuste si představit, že byste stejně jako Ježíšek ke svému narození dostali zlato, kadidlo a myrhu.
Co by to pro vás znamenalo?