Covid nám dává skvělou příležitost konečně zaujmout zodpovědný postoj k sobě samým

Už je to rok, co žijeme s Covidem. V souvislosti s ním neustále řešíme:
jak se šíří,
kdo a za jakých podmínek se nakazil,
jaký má nemoc průběh,
jestli víc fungují roušky nebo respirátory, nebo jsou úplně zbytečné,
jestli vláda podniká opatření, která nás chrání, nebo ruinují naši ekonomiku,
jak dlouho to ještě bude trvat,
jestli zaberou vakcíny,
která z nich je nejlepší,
a nebo se snad vůbec neočkovat?

Uf, uf, uf!

Řeší to sousedi, řeší to média, řešíme to my.

Jako laici zodpovídáním těchto otázek můžeme strávit spoustu času, otázkou je, jestli nám to k něčemu bude. S největší pravděpodobností si jen zvýšíme hladinu stresu, nejistoty a strachu, snížíme svoji odolnost a zvýšíme tak šanci se nakazit.

Takže co vůbec můžeme dělat?
Co takhle odpíchnout se od toho, co je neoddiskutovatelné: Covid nás izoloval, minimalizoval naše sociální interakce a také nám brání konzumovat spoustu věcí a služeb, na které jsme byli zvyklí. V mnohém náš život zjednodušil, osekal na dřeň. Ať už nás však obral o cokoliv, dal nám neskonale dobré podmínky k tomu, abychom se mohli zastavit, soustředit sami na sebe a podívat se na to, jak žijeme a kým vlastně jsme.

"Co?"
"Zastavit a šťourat se v sobě?!"
"Se třemi dětmi ve škole online?"
"Teď když se mi hroutí podnikání?"
"Když si doma zavření s celou rodinou lezeme krkem?"
"Zrovna když jsem tak strašně osamělý, celý den sám a ještě se zkoumat?"
"Nechci nic zkoumat!"
"Chci to jen přežít!"
"Ať už to skončí!"

A ono to pořád nekončí, že?

V souvislosti s Covidem přicházejí informace o rostoucích depresích a úzkostech, krizích v partnerském a rodinném životě. Jsme přetíženi.

Covid znemožnil naše běžné fungování a odhalil tak, že systémy, v nichž se pohybujeme - sebepojetí, vztahy, práce, škola - už mnohdy nejsou funkční. Nemusíme na to nutně pohlížet tak, že Covid může za to, že tyto systémy přestaly fungovat. Co když jen nastolil podmínky, ve kterých to vyšlo najevo?

Ať je to jak chce, díky Covidu dostáváme mimořádnou příležitost tyto nefunkční věci pojmenovat, znovu nalézt jejich smysl a upravit je tak, aby opět fungovaly. Zastavit se, zhodnotit, změnit - 3Z, způsob, kterým s klienty pracujeme v NEO Centru.

Už dávno nejde o to chtít věci udržet při životě takové, jaké byly dosud. Covid je doba, která vybízí k životní revizi.

V Covidu to teď máme těžké. Procházíme partnerskými krizemi, profesními krizemi, zažíváme pocity, které jsou pro nás neznámé. Zavalují nás pochyby, nevíme, jak se postavit k nestabilitě. Jsme vzteklí, hádáme se, pláčeme, přijdeme si frustrovaní, neschopní, smutní, nevidíme světlo na konci tunelu. Valí se na nás věci, které bolí a radši bychom je neviděli. Cítíme se vyčerpaní a možná máme pocit, že kdybychom se na to, co nefunguje, podívali zblízka, totálně se zhroutíme.

Nezhroutíme. Naopak: zhroutíme se, pokud se na ně nepodíváme. Právě proto, že to teď máme těžké, je čas se na to podívat. Teď nastal čas pro další Z - zodpovědnost. Zodpovědnost k vlastnímu životu, k sobě samému, ke své duši.

Pokud se na revizi necítíte sami dost silní, vyhledejte odborníka. My koučové nebo terapeuti dáváme podporu lidem, kteří zbloudili na své životní cestě, ztratili sami sebe, vypadli z rovnováhy. Naším úkolem je s klienty znovu najít směr, cestu k sobě, životní balanc. Provázíme klienty změnou - ať už k nezávislosti, k psychické rovnováze, nebo konkrétnímu cíli. Pomáháme jim znovu se zorientovat ve svých životech.

Podívejme se konečně na to, jak ten svůj život vedeme. A pokud se nám to nelíbí, začněme to postupně měnit.

Covid určitě jednou skončí. A co pak? Budeme se chtít vrátit k nachlup stejnému životu, který jsme žili předtím a dělat, že nic nebylo? Půjde to vůbec? Nebo chceme z téhle krize do nového života vykročit posíleni, s vědomím toho, kdo jsme a co chceme? Vědět, že směřujeme cestou, která nám dává smysl?