Letos jsem do dopisu Ježíškovi napsala, že si nepřeju žádnou knihu. Dost mě to překvapilo. Zaprvé, že Ježíškovi píšu, co si nepřeju, a zadruhé že nechci knihu, protože knihy odjakživa miluju.


Dostala jsem se do stádia, kdy množství knih, které doma mám, značně přesahuje moji čtenářskou kapacitu. Přistihla jsem se, že na nepřečtené knihy se už netěším jako dřív, naopak začínám být mírně nervózní z toho, kolik jich na mě ještě čeká.

Žijeme ve světě, kde je vše dostupné na jeden klik a kde se nám toho nabízí víc, než potřebujeme. Stačilo třicet let, abychom se z nedostatku dostali do přebytku, rozhodně toho hmotného a informačního.

Valí se na nás množství zpráv opatřených lákavými titulky.
Nabídka výhodných koupí předmětů všeho druhu je všudypřítomná.
Je tak snadné podlehnout, koupit, zkonzumovat.
A pak kolikrát zjistit, že to vlastně vůbec nestálo za to.

Co vůbec za to stojí?

To, co si skutečně přejeme. My. Nikoliv to, co se nabízí, nebo o co usilují ostatní. To, po čem toužíme, na co se těšíme, to, co si přejeme ještě za měsíc, za dva, za rok, za dva. To, na co stojí za to si počkat. To, co nám rozbuší srdce, když na to pomyslíme.

Rozlišovat přání od nutkavého uspokojení můžeme trénovat. Třeba tím, že neklikneme na lákavý titulek, bezhlavě nevyrazíme na slevy, nebudeme si věci dopřávat hned, ale počkáme, jestli touha po nich přetrvá. Když budeme odolávat a vědomě se vzdávat chvilkového potěšení, pak vznikne prostor, kdy začneme toužit a těšit se.

A nebo si to místo trénování můžeme přát od Ježíška:
Ať umíme rozlišit mezi touhou a chtíčem.
Protože na tohle přání je tím povolaným právě On.