Minulou středu prošel přes vládu věcný záměr legislativního řešení whistleblowingu. Whistleblower, anglicky „ten, co píská na píšťalku“, je pojem pro zaměstnance, který poukazuje na nelegální, neregulérní, nebezpečné nebo neetické praktiky zaměstnavatele. Český ekvivalent pro whistleblowing se zatím hledá, může to být hezky česky práskač, nebo poetičtější sojkování; oficiálně se zatím operuje se suchopárným oznamovatelem. Problém tohoto věcného záměru je, že pojem whistleblowingu resp. oznamovatele sice do legislativy zavádí, ale skutečnou ochranu „práskačům“ nijak neřeší. Takový Hamlet bez Hamleta.

Nesmyslné je už vsazení whistleblowingu do antidiskriminačního zákona, namísto vzniku zákona speciálního. Antidiskriminační zákon řeší ale zcela odlišnou materii, jako je sexuální obtěžování či znevýhodňování zaměstnance na základě pohlaví. Smysl ochrany whistleblowingu ale tkví v tom, že oznamovateli je zákonem zaručeno, že nemůže být vyhozen ani jinak suspendován a že je mu přiznána speciální ochrana před fyzickou i psychickou šikanou. Má užívat vyšší ochrany, ne se domáhat, aby s ním bylo zacházeno jako s každým.

Podle vlády by měl whistleblower vlastně jediné právo, a to v případě, že by ho zaměstnavatel vyhodil. Tehdy by bylo na zaměstnavateli, aby u soudu prokázal, že skutečný důvod výpovědi není oznamovatelská činnost – tedy že oznamovatel nebyl „diskriminován“.

Je asi patrné, že motivace, že v případě upozornění na nelegální činnost zaměstnavatele a tedy logicky následném vyhození pod jakoukoliv záminkou se možná někdy u soudu domůžete zneplatnění tohoto úkonu, není právě moc vysoká.

Návrh legislativní úpravy vůbec neřeší: náklady, které vám v souvislosti s vaší oznamovatelskou činností vzniknout a které dle našich dosavadních „práskačů“ nejsou zrovna malé; není ošetřen automatický nárok na fyzickou ochranu v případě vyhrožování, není řešena ochrana proti mediálním útokům a zesměšňování. Na samostatnou debatu by pak byla motivace přiznáním určitého procentního podílu v případě, že nahlášením nekalé činnost dojde k zabránění finančním únikům, jako je tomu v USA, ale náš právní řád není v tuto chvíli patrně na takovou formu „pozitivních motivací“ uzpůsoben.

Podrobně o tom píše právník Ondřej Závodský, který nahlásil korupci na Ministerstvu vnitra, byl za to po zásluze vyhozen, jeho dětem vyhrožovali smrtí (a policie v tom neviděla žádný problém) a s měl s tím hodně práce a výdajů.

Na fakt, že zákon je bezzubý, zbytečný a vlastně kontraproduktivní, protože oddaluje přijetí skutečně smysluplného zákona, který by oznamovatele korupce chránil, upozornili prakticky všichni čeští whistlebloweři. Podle vicepremiérky pro boj s korupcí jde ale „slušný kompromis“.

Prozatím tedy vláda lidem, kteří chtějí pomáhat v boji s korupcí vzkazuje: „Drž hubu a kuř. U soudu si pak můžem popovídat, jestli to bylo z lásky.“