Pondělní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra, který se specializuje na uvádění současné a nedávno minulé klasické hudby, Kamenné mantry - Koncert pod mamutem, v Anthroposu s krátkou pauzou trval dvě hodiny. Což je docela i dost i na “klasickou” klasickou hudbu, o to víc na tu soudobou. V tomto případě by ale vůbec nevadilo, kdyby to bylo ještě delší.

Dramaturg BCO, muzikolog Viktor Pantůček, poskládal program ze samých libozvučných skladeb, které sice zapojovaly mnoho netradičních nástrojů, ale spíše než po “extremistických” přístupech ke skladbě a zvukům se jednalo o tradiční sazbu, ve které se běžný posluchač neztrácí. (To není kritika toho, že se soudobí skladatelé vydávají hodně mimo rámec klasického soundu, ale snaha o popis percepce.)

Magneton, marimba rozezvučována smyčcem, flaška od piva či limonády, foukací harmonika, xylofón, elektrická kytara, magneťák, efekty… Ukázka toho, jak mohou vedle sebe fungovat elektroakustické nástroje s těmi klasickými, zvlášť, pokud se to dobře nazvučí, aby byl zvuk vyrovnaný.

Co bych rád vypíchl: Fausto Romitelli - Amok Koma, palindromická skladba ze začátku tisíciletí oscilující mezi chaosem a dlouhými plochami. Italský skladatel, který bohužel zemřel už ve svých cca 40 letech. Neznal jsem ho, jako mnoho dalších dnešních skladatelů, a zjišťuju, že je to velká škoda. Hudba velmi “programová”, oživlá, ilustrující, vyvolávající mnoho představ různých dějů, která nevychází z tradičních forem, ale je svébytným útvarem. Využívá však velké znalosti možnosti nástrojů, práce s barvou menšího orchestru atd. I přes hudební vyjádření chaosu se v ní lze dobře orientovat a detailně slyšet každý zvuk a motiv.

Ke slyšení třeba tady:

Oratorium Já, Jákob od Miloslava Ištvána z roku 1968 bylo pro mě asi vrcholem. Ištván je jedním z hlavním aktérů tzv. brněnské kompoziční školy 2. poloviny 20. století. Takové té hudby, co se skládala hlavně v komunismu a není pořádně prozkoumána a hrána. I proto před dvěma lety JAMU zřídilo Centrum pro výzkum této školy. Tehdy v těch letech panovala fascinace magnetofonovým páskem, skládaly se pro to i orchestrální skladby, kdy hudba pouštěná z magneťáku byla součástí kompozice. To je i v tomto oratoriu, které je děláno kolážovitým způsobem, kdy z nahrávky znějí různé věci a do toho se zpívá, divadelním přednesem recituje a hraje. Nositelem jsou hebrejské biblické texty a zážitek z této kompozice je hodně hluboký a mezi těma mamutama a pračlověkama to vyznělo úžasně. Stejně je super, jak ty náboženské texty jde zhudebňovat tisíce let a furt to umí být nový a dobrý…

V druhé půli pak zazněly hlavně Hodiny minulosti od Broniuse Kutavičiuse, nedávno zesnulého fantastického litevského skladatele, který Brno už podruhé teď na Moravském podzimu dostal do kolen svými Posledními pohanskými obřady. U mamuta hraná skladba není tak “wau”, ale i tak jde o naprosto skvělej severskej minimal. Skvělý hodinový strojek, který se pozvolna proměňuje, či spíše několik hodinek přes sebe, má úžasné rychlejší i pomalé kontemplativní plochy pro dechy i smyčce. Skvělý dílo pro interpety i posluchače

Poslechnout si to můžete třeba zde, na nahrávce BCO z roku 2015:

Je super, že zde takové orchestry jako BCO působí, protože tohle je přesně to, čím musí být naplněn nový brněnský koncertní sál, kde vedle sebe musí znít baroko, moderna i post a post-postmoderna, klasicka, bigbandy s artovými projekty, jazz atd. a bude to působištěm pro mnoho brněnských souborů.

Tenhle koncert byl totiž krásný jak v komorním prostředí u mamuta, tak by ale klidně mohl znít ve velkém sálu pro 1200 lidí.

(Jen teda nevím, jak naložit s tím, že Moravské zemské muzeum nebylo ani ochotno otevřít na přestávku kantýnu a koncert se tam konal tak nějak “na tajňačku”. To je ale jen takový brněnský kolorit, koncertu to na atmosféře a výkonech nic neubralo.)