Pokud máte nejistotu ohledně vlastní identity, tenhle film chcete vidět.

Skutečně podrobných filmových recenzí vznikne určitě hodně, s jistým odstupem, až pomine současná houšť těch, které kritizují, že je tam málo akce a že se čekalo víc atd. Mně na filmu ale přijdou důležitější jiné aspekty než preciznost akce. Než se k nim dostanu, tak přece jen pár kusých poznámek k výtvarnému stylu a akci:

Kulisy tohoto Matrixu jsou rozpadené. Honosný svět mrakodrapů je tam zřídkakdy a ironicky, zbytek se odehrává v ponuře nasvětelných rozpadlých barabiznách, které jsou ještě rozpadlejší než dříve. Z prken stlučená barabizna je hned první scéna, kdy Trinity “jako vždycky” volá s operátorem a zjišťuje, že jí napíchli. Úplná troska je objekt, kde se odehrává scéna s Merovingianovými boys. Ta byla v Reloaded v okázale honosném zámečku, s pomalými a efektními záběry - teď je to prostě rozpadné celé, včetně akce. Na akci není ostatně v celém filmu upřena takřka žádná pozornost, s výjimkou pár scén, k nimž ale není upírána zásadní pozornost. Závěrečný únik s nově probuzenou Trinity je takřka parodie na akční filmy. Ulepená potemnělá scéna s kličkováním mezi zombie booty, kdy jaksi dojedou do mrakodrapu a nastupují jako v jedničce do výtahu - tam to ale bylo po brutální asi nejvíc ikonické akci s “lots of guns”. Nyní je Neovou jedinou zbraní vytvořit kolem sebe silové pole a nějak se skrz ty zombíky prokousat... Můžeme se usmívat nad expozicí filmu, kdy setkání Bugs s počítačovým Morfeem ve starém Neově bytě je až cimrmanovsky poťouchlé. To všechno by šlo určitě kritizovat, že to šlo natočit líp - ale trochu si myslím, že to Lana tuší a kdyby to chtěla natočit jinak, udělala by to. Lze pochopit, že se to mnoha lidem nelíbí, protože Resurrection je jakýmsi reverzním snímkem vůči předchozím: Kde šlo o precizní akci, je jen črta, kde šlo o porážku světového zla a dějiny takřka galaktické, jde nyní jen a pouze o příběh dvou lidí, kteří ještě potřebují ve svém životě napsat poslední sloku.

Co se týče samotného děje, je zajímavé pozorovat návrat do stejného bodu jako je konec původního Matrixu. Na konci obou těchto filmů umí opět Neo (a zde i Trinity) létat a posunují se tak do “vyššího levelu”. Jedná se o nastolení repetitivnosti času, kdy se sice z jednoho “kolotoče” Neo i Trinity vytrhli, ale dost možná stále zůstávají v jiném, větším. Ostatně samotný fakt, že Neo s Trinity dále žijí, je v příběhu podán tak, že máme před sebou spíše androidy a ne zrovna moc lidské bytosti, ale v tomto je to záměrně nedořečené, aby nebylo úplně patrné, jaké substance jsou hlavní osoby.

Jeden bez druhého ani krok

Gradace celého filmu směřuje k probuzení postavy Trinity, stejně jako tehdy Nea, který svou sílu nalezne při boji se Smithem v metru, kdy přestal utíkat a začal bojovat. Scéna s jejím “manželem” je prakticky doslovnou citací, jen v jiných kulisách. Neo odmítl jméno Thomase Andersona, Trinity zas jméno “Tiffany”. Pak už film vpodstatě stejně jako rychle jako u jedničky směřuje ke konci. Tam, kde původní Matrix vnesl mystický prvek - oživení Nea skrze polibek, nyní nabízí Resurrection vykročení do prázdna. Odevzdání se osudu, něčemu vyššímu. Skrze dosažení (božské) jednoty, neboť Neo sám tento krok udělat nedokázal. Teprve pochopení, že jeden bez druhého nejsou nic a pozvednutí Trinity na stejnou (božskou) úroveň, z nich vytvořilo celek alchymické jednoty. Můžeme to brát jako téma ženské emancipace, nebo taky jako návrat k původním biblickým a mystickým paralelám.

K této gradaci, aby to byla nejdůležitější věc, co zůstane v paměti, je využito i specifického způsobu vyprávění, které záměrně podrobně nestaví na postupném rozvíjení jednotlivých postav, většina z nich je jen epizodicky nahozena a větší prostor mají kromě Nea a Trinity jen 4 - Bugs, Morfeus, Psychoanalytik a Smith - a film je každou chvíli vyprávěn z pohledu jiné postavy, kdy zásadní je Psychoanalytik, který se minimálně v části filmu stane tvůrcem děje, který má prakticky neomezené možnosti - současně je ale sevřen pravidly světa, který sám vytvořil. Bugs je naopak osoba až pozoruhodně bez vlastní identity, zcela oddaná vyššímu poslání najít postupně Morfeuse, Nea i Trinity, protože “tak to má být” - její životní trajektorie je až děsivě předurčena a jak je vidět z pár scén, které jsou ji věnovány, její schopnosti jsou na velmi vysoké úrovni, aniž bychom o ní věděli cokoliv více.

Jako zajímavé myšlenkové cvičení je také možno řešit, jestli není lepší být ve světě Psychoanalytika, kdy je alespoň nějaký mír možný, než ve světě podle Smithe, který znamená jen boj - a který se nakonec navrací, protože je lepší bojovat za univerzální pravdu, než mít jen jedno město pro pár vyvolených. Film k tomu, co je lepší, ale nedává odpověď. Niobe říká, že válka je závislost, a má pravdu - závislost vyhraje. Zároveň mír je jen zdánlivý, protože stojí na lži, na zotročování lidí a jen hrstka “probuzených” může žít v zásadě klidný život v symbióze s hodnými stroji… Dnešní sofistikované podoby totalit tyhle volby či spíše jejich iluze, poskytují taky. Není lepší žít alespoň nějak přijatelný život ve lži než dostat celý systém do chaosu?

Vše začalo v San Franciscu

A možná jen pošetilost muzikologa, ale zajímavý je i rozdíl mezi přístupem k hudebnímu materiálu. Úvodní Matrix se má k hudbě stejně jak Pulp Fiction. Je to jedna pecka za druhou, soundtrack jde poslouchat nonstop dokola, je to úplná exploze tvrdší populární hudby. Resurrection k tomu přistupuje jinak. Z pecek je tam jen jedna, zato emblematická. White Rabbit, která se jednak okamžitě zaryje pod kůži. Jednak velmi koresponduje s dějem v rovině králíka z Alenky. Jednak text skladby rezonuje s psychedelickým laděním filmu a pilulkami, které mohou znamenat bud trip na drogách nebo naopak potlačování reality, a pak taky zcela konkrétně situuje celý Matrix právě sem, do San Francisca, kde se děj Resurrection odehrává. Zde v ikonických 60. letech existoval klub Matrix, který se otevřel v roce 1965 koncertem kapely Jefferson Airplane, která v roce 1967 natočila právě píseň White Rabbit, a po různých peripetiích se dnes klub jmenuje právě White Rabbit… Kromě této pecky zní v celém filmu kromě vyloženě podkresové hudby jen pár minimalistických sekvencí, které se často opakují a které nejsou melodicky nijak originální, což je princip minimalu, ale dobře vystihují atmosféru. Teprve na konci, když opět Neo s Trinity vzletí, zazní hudba z původního Matrixu. Uměřené zacházení s hudbou je velkým kladem filmu, kdy je zřejmé, že jde o promyšlenou práci.

Tohle všechno jsou ale interpretační roviny, které jsou nakonec druhořadé. Děj filmu jako celek ustupuje do pozadí, je jen kulisou pro sdělení, jichž je několik a jsou do velké míry velmi osobní. Ale právě o ně jde.

Jak se tvoří realita

V rámci této verze Matrixu jsou ty předchozí tři smotány do ruličky a nacpané do videohry, kterou napsal sám Thomas Anderson. Jak se praví ve filmu, protistrana dokáže použít všechno proti vám a vnutit vám svoji verzi reality. Je to v prvním plánu kritika či spíše uštěpačná glosa na zábavní průmysl, že všechno donekonečna ždíme, z kultovního filmu bude třískat peníze jakýmkoliv způsobem, ale to důležitější sdělení je jinde. Ne v Matrixu, ale v našem reálném světě se ztratily hranice mezi fikcí a realitou. Mezi pravdou a dezinformací. Hybridní válka je tak daleko, že obřím masám dokáže někdo za pomocí počítačů vnutit vlastně jakýkoliv názor. Obří mašinerie ruské propagandy, celé velké trollí farmy, naprosto dokonalá továrna na spiny, která dokáže jakoukoliv realitu vzít a do druhého dne ji přechroustat, úplně otočit a to přes různé “pilulky” valit do hlav armádám lidí, kteří to pak ochotně papouškují. Je to neskutečné ohrožení naší civilizace, protože lidi za pomocí strojů vynalezli dokonale zrůdný nástroj na vytváření alternativní reality, kdy není důležité to, co je skutečné a co lze rozumně i fyzicky poznat - důležité je, co vám někdo nasadí do mozku a tomu bez ohledu na realitu slepě věříte a realitu odmítáte. Ve filmové pohádce se to může schovávat za fikční svět Matrixu a za imaginární boj Nea s agenty, ale to je jen metafora.

Současně film pro ilustraci beznaděje ukazuje, že virtuální realita může být tak důmyslná, že ji nikdy neprokoukneme. Tím, jak film vrství “skutečný” svět nad matrixovský, v němž však ještě existuje vlastní polouzavřený svět v počítačové hře, a tyto všechny tři roviny jsou prostupné (někdy až záměrně nevysvětleně, kdy loď kapitánky Bugs proletí ve fyzickém světě skálou), neposkytuje příliš záchytných bodů, jestli prezentovaná “skutečnost” není jen dalším levelem virtuálního světa a jestli vůbec nějaká “pravda” existuje natolik, aby ji bylo možné nadevší pochybnost poznat a prokázat…

Druhé sdělení je ryze intimní - nakonec to jediné, za co stojí bojovat, je láska. Nic jiného nemá vyšší hodnotu. Proto do pozadí ustupuje epický příběh o skutečná pozornost je upřena jen na to, aby se Neo s Trinity znovu setkali a mohli být spolu a došli tak naplnění jejich lásky. Je to jak sestup antických bohů z Olympu, aby mohli žít lidský život s lidskou láskou, jak příběh z Ovidiových Metamorfóz. Je to silné sdělení, že život bez lásky nemá smysl, není naplněn. Tento Matrix je v prvé řadě romantický film o tom, že za lásku má smysl bojovat vždycky a v každém věku. Je to vážně míněná love story.

Transformuj se!

No a to úplně nejdůležitější je, že celý tento film je explicitní dovyslovení toho, co bylo v úvodním filmu jen v náznaku (a já to tam tehdy nikdy nehledal a neviděl, protože to funguje naprosto dokonale i bez tohoto skrytého významu). Trans. Hledání a nalezení vlastní identity jako předpoklad k tomu, aby bylo možné žít kvalitní životy. Bez toho, že svoje pravé já přestaneme maskovat a překrývat nějakou umně vyrobenou fasádou, se nedá spokojeně žít. Ano, je to o proměně pohlaví bratrů Wachowských, ale jako paralela, podobenství.

Později po původním Matrixu jsme se i my ostatní dočetli, že červená pilulka (ve filmu pravda) se podávala ženám podstupující změnu pohlaví, teď je to však ústředním motivem celého filmu. Transformace. Metamorfóza. Coming out. Slova mohou mít různé negativní nádechy, ve filmové pohádce to lze ale přiblížit tak, aby to všichni pochopili. Ne, nelze žít bez následků v těle někoho cizího. Neo se ukrývá (nebo je ukrýván) za pomocí modrých pilulek v modrém prostředí pod tváří proplešatělého dědka, svoji skutečnou identitu nechce dát najevo a nedokáže to ani sám nazvat. Tyto pocity ho vedou až k pokusu o sebevraždu a teprve v té chvíli se ukáže na chvíli jeho pravé já. Ve filmu Neo odpovídá Trinity, že do “počítačové hry” Matrix ukryl svoje já, že hlavní postava je podle něj. Hlavní postava je ale současně podle Laurence Wachowského, který kvůli genderové dysforii spáchal skoro sebevraždu taky (citace: “V jednom okamžiku se dokonce pokusila o sebevraždu. Rozhodla se skočit pod vlak, na poslední chvíli ji však ale neznámý muž stáhl zpátky. Její nadšení pro komiksy a sci-fi filmy prý mělo pramenit též z jejího vlastního hledání identity. Než aby sama sobě přiznala, že je ženou v mužském těle, raději se pohroužela do fantastických světů, které si sama vymýšlela, aby se do nich mohla skrýt.”) Nesoulad mezi vnitřním a vnějším světem je takový nápor na psychiku, že to nejde dlouhodobě zvládat. Ať je to sexuální orientace, popletený gender nebo něco cokoliv podobně zásadního. Důležité je, že Wachowská to nepodává jako politiku identit, ale jako jednoduše lidsky a obecně srozumitelný příběh.

Nejde totiž o žádnou ideologii, ale o biologii. Jde o vás, o štěstí konkrétního člověka. Jde o to, abyste prorazili bublinu a nebáli se za to, jaký jste doopravdy. U Nea je to dovedené do krajností tím, že jeho vnější podoba je jiná, u Trinity jde o trvalé udržování ve lži. Pokud filmová postava Trinity ve virtuální realitě generované nějakým strojem pochopí, že dosavadní život byla lež a že žádný manžel neexistuje a žádné děti neexistují, tak to neznamená, že děti odvrhuje, protože žádné děti nikdy neměla. Stejně, jako je jedno, v kolika letech tento krok uděláte. Nikdy není pozdě. I kdyby to mělo trvat “celou věčnost”, je potřeba se před závěrem života smířit sám se sebou a nestydět se za své pravé já. V rámci hledání mystiky ve filmu v tom můžeme spatřovat klidně uváznutí duší někde v meziprostoru mezi smrtí a věčným klidem, ale ten náš fyzický život zde na Zemi sám o sobě stačí.

Tematika transgenderu, pokud zůstaneme přímo u ní jako autobiografického motivu Lany, je tak vysvětlena velmi názorně. Všechny takové lidi je třeba maximálně podpořit a umožnit jim překonat společenské bariéry, aby každý mohl prožít život v pravdě a lásce. Záchrana světa počká. Teď si vyřešte svoje vlastní problémy. Protože dnes je přesně ta doba, kdy je možné rozevírat realitu a ukazovat, že i když se do našeho “binárního” světa zavřeme třeba na sto západů, tak ta realita sem začne postupně víc a víc prokapávat a my musíme uznat, že celý koncept jedniček a nul, pindík nebo pipinka, je nedostatečný pro popis reálného světa, který je, jak se ukazuje, komplikovanější. Ve všem, nejen v genderu. Když si toto přiznáme a nebudeme se před pravdou uzavírat, dokážeme udělat svět příjemnější pro všechny. Jak říká i film - lidem se to ale dělat nechce. Chtějí být obelháváni a chtějí si nechat “svou pravdu”, i když je to lež. A s tím je třeba stále bojovat a lidi motivovat k tomu, aby se pravdy ve všech jejích podobách nebáli.