Přes dva týdny se mi nedařilo dostat se k reflexi Světlonoci Terezy Nvotové. Druhém československém filmu, který jsem vedle Il Boemo v krátké době v kině viděl. Píše se mi to špatně, protože jsem po celou dobu koukal na hodinky a chtěl z kina utéct. Musím to ale vysvělit:

Od doby, kdy se zabývám sociální politikou - regulace hazardu, ukončování bezdomovectví, závislosti a vůbec, nejsem schopen ve volném čase pojímat filmy, které ukazují realitu - utrpení dětí, žen, sociální sondy mezi chudé lidi. Setkávám se s tím v práci pořád, řeším to v rámci politické i občanské činnosti denodenně a když jsem mimo práci, potřebuju vypnout. Proto jsou pro mě balzámem koncerty vážné hudby, opery, sci-fi a Rambo s Terminátorem klidně pořád dokola, protože to NENÍ PRAVDA.

A tento film Nvotové bohužel pravda je, takže se v sedačce kina koušu, zakrývám si oči a chci pryč, protože umělecky zpracovaná realita je ještě horší než ta úplně skutečná.

Trávil jsem loňské vánoční prázdniny u kamaráda v poslední vesnici na slovensko polských hranicích a celý film jsem se cítil, jakože jsem v jeho vyprávění. Slovenské dědiny jsou doteď plné krevní msty, generačních vin, tajemných sil a čar. Vyprávěl mi tolik příběhů jen z jedné vesnice, že při sledování tohoto filmu vlastně sledujete polohraný dokument. Bosorky, magie, to všechno je na Slovensku, které je prostoupeno pověrami a pánbíčkářstvím, stále masivně přítomno.

A o této neveselé realitě celý tento film, pohybující se podobně jako nedávný román Kateřiny Tučková Bílá Voda někde v prostoru magického realismu a používající i podobného způsobu vyprávění, je.

Vlastně jsem na něj chtěl honem zapomenout a pustit si Prsteny moci, ale nešlo to, protože způsob natočení tohoto filmu a filmové obrazy, které se zde nabízejí, nejdou jednoduše vytěsnit, jak moc hezké to je. Pokud máte příchylnost k mlžným horským lesům, prostřednictvím kterých utíkáte od civilizace a vracíte se tam do dětství, tak máte chuť se zbalit a vypadnout z města pryč a schovat se před civilizací. Film tématicky s tímto útěkem od reality někam do více čí méně imaginární lesní krajiny, pracuje a zároveň to zpochybňuje, protože i sem za vámi skutečnost leze a nenechá vás na pokoji. Některé scény jsou velmi podobné nedávnému skvělému filmu Mirka Bambuška Lidi krve, jen ten je daleko více expresionistický a výtvarně experimentální a popisuje děje dávno minulé, jen letmo prostupující do současnosti, ne tak aktuální jako ve Světlonoci.

Tereza Nvotová jen v pár interiérech a exteriérech ukazuje typizovaný příběh, který se příliš nezabývá psychologizací a vývojem postav, protože nejde o rekonstrukci životního příběhu konkrétní osoby, ale daleko více o podání archetypálního příběhu, který se ne ve všech detailech, ale ve svém širším rámci může odehrávat na Slovensku dnes a denně a ve filmu exponovaná iracionalita jednání postav v kombinaci s chlastem a marností je skvělým ale bolestným vystižením slovenské současnosti.

Co k filmu rozhodně přitahuje, je zjevná zábavnost, která musela panovat při natáčení. Nahé opalování při úplňku, běhání tam a zpátky v prudkém svahu lesa, dryáčnické chování místních buranů - to jsou herecké zážitky, které si budete pamatovat celý život, už jen kvůli nutnému fyzickému vydání se, když kvůli dokonalému záběru musíte ten šílený svah vyběhnout JEŠTĚ JEDNOU.

Krásná je také v podstatě cameo role Ivy Bittové, která hraje sebe akorát možná v drobně jiném paralelním životě :) (můžete ostatně za pár dní posoudit na koncertě Brno contemporary orchestra v rámci Festivalu Janáček Brno, kde 7. listopadu vystupuje se Zápisníkem zmizelého).

Film svou uhrančivostí, syrovostí, venkovními lokacemi a poselství, resp. hlavním tématem, že totální iracionalita a modloslužebnictví je tu stále silně mezi námi, i uprostřed civilizace, která si říká vyspělá, po zásluze boduje na jednom festivalu za druhým (stejně jako tematicky i žánrově zcela jiný Il Boemo) a v artové komunitě je považován za příklad skvěle uchopeného uměleckého snímku. Multiplexy sice prošel, ale logicky tam velkou stopu nezaznamenal, protože žánrový film s kvazihorovými prvky (které zde ale nejsou pojaty jako lekačky, nýbrž spíše jako projevy jungiánských archetypů vystupujících někde z hlubokého nevědomí), který se pohybuje na nezřetelné hranici mezi snímáním reality a v mžiku útěkem právě do nevědomí, je filmem pro specifické publikum, které ho ocení a bude ho mít rádo.

Autorské umělecké filmy rozkrývající naše kolektivní nevědomí, tabuizované části historie či jen ukazující neveselou realitu, které jsou zároveň univerzální, jsou výborným posunem jinak často jednotvárné československé kinematografie k silnému a svébytnému uměleckému projevu, ke kterému když se přidá skvělá práce s kamerou a v tomto případě (jak i název filmu deklaruje) se snímáním noci, světla a šerosvitnému přechodu mezi nimi, tak se jedná o výrazný kulturní zážitek, jste-li na téma a způsob zpracování naladěni.

A než to bude někde na platgformách, poslední šance vidět to v kinech je v těchto dnech: https://www.csfd.cz/kino/?period=week&films[]=671405&fbclid=IwAR08FENA5MlCZwnN3EuoFyxrPdHuSIdOUx83kQplwy492kGULdlJ20cI600