Loď St. Louis opustila Hamburk 13. května 1939. Na její palubě jelo 937 pasažérů, v naprosté většině židů prchajících z nacistického Německa. Loď mířila k americkým břehům, u nichž ale nikdy nezakotvila.

Spojené státy ji odmítly přijmout. Oficiálně proto, že stále doznívala hospodářská krize. Země prý nebyla připravena na přijímání dalších bezprizorních lidí. Svoji roli ale sehrál i odpor některých politiků a části americké veřejnosti k židům. Loď se musela vrátit do Evropy. Americké židovské organizace na poslední chvíli zařídily, že cestující nemuseli vystoupit opět v Hamburku, ale v Antverpách, odkud byli rozděleni do několika evropských zemí. Několik set pasažérů St. Louis přesto později neuniklo „konečnému řešení“.

I po mnoha desetiletích vyvolává příběh lodi St. Louis nejen spravedlivé rozhořčení, ale také spoustu otázek. Kde byly během jejího dlouhého bloudění podél břehů Kuby a Spojených států americké intelektuální elity? Proč nedokázaly přesvědčit politiky, že odmítnout pomoc lidem, kterým doma hrozí akutní nebezpečí, odporuje základním civilizačním hodnotám? Možná, že jen nechtěli vystupovat elitářsky, aby neprohlubovali příkop mezi tzv. elitami a společností.

Podobně jako tehdy v Americe se i naši dnešní politici rozhodují v otázce uprchlíků na základě společenské nálady. A naše společnost má z neznámých lidí strach. Strach z reálných hrozeb spojených s dalším narůstáním napětí a bídy v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. Strach ze skutečných i smyšlených odlišností islámu od hodnotového světa moderní sekularizované společnosti. Především ale nereflektovaný strach z cizího – někdy i v podobě otevřeného rasismu.

Něco z toho je pochopitelné. I tak ale platí, že rozhodovat se a jednat na základě strachu je vždycky špatně. Že odvracet tvář od těch, kdo jsou v nouzi, se příčí těm nejzákladnějším hodnotám, z nichž vyrůstá naše civilizace. Že vnímat vlastní národ a stát jako pevnost, kterou je třeba bránit, je přinejmenším anachronické. A že vyloučit z našeho přemýšlení širší evropský a mimoevropský kontext je výrazem hloupé provinčnosti.

V sousedním Německu již v souvislosti s krizí na Blízkém a Středním východě a v severní Africe požádalo od počátku tohoto roku o azyl téměř 200 000 uprchlíků. Do konce roku se jich očekává víc než tři čtvrtě milionu. Základní pomoc v nouzi poskytuje řada německých měst, jen v bavorském Pasově přibývá více než 500 uprchlíků denně. Na akademické debaty o tom, jak je to vlastně s tím islámem a jestli si vybírat spíš syrské křesťany nebo jezídy, jaksi není čas.

Jedná se o praktické řešení problému nedozírné velikosti, které sahá od pomoci konkrétním dětem, ženám a mužům až po politické strategie. Ty by měly jednak odstranit zbytečnou zátěž způsobovanou těmi, kdo na azyl nemají nárok. Ale také zastavit byznys převaděčů, kteří na lidech v nouzi bohatnou. Obojí znamená přesunout pomoc a možnost žádat o azyl přímo do postižených zemí. Vedle praktických řešení se také vede debata: o odpovědnosti bohaté evropské země, o jejích možnostech, o globálních řešeních – a ano, i o rizicích.

Česko vychází v tomto srovnání jako rozmazlená země, která si užívá luxusního závětří. Neneseme reálnou tíhu situace a můžeme si tak dovolit hysterické tirády i dlouhosáhlé úvahy nad tím, zda přijmout 1000 či 1200 lidí a zda to může být i někdo jiný než jen prověření křesťané či ateisté.

Chceme-li být na naši zemi hrdí, měli bychom využít prozatímního klidu, mobilizovat síly a účinně podpořit ty, kteří nesou skutečnou zátěž krize globálního dosahu. Všichni, kdo dohlédnou aspoň kousek za šumavské kopce, a tím spíše ti, kdo mají poznávání světa v širším kontextu přímo v popisu práce – novináři, pedagogové, intelektuálové, vědci - mají v takové chvíli připomínat to, co většina nechce slyšet.

Mluvme jasnou řečí. Proti těm, kdo chtějí stavět dráty na hranicích, vyhánět a stáhnout se do vlastní ulity, je potřeba stavět odpovědnost za hledání dlouhodobějších řešení a hájit lásku k bližnímu jako klíčovou hodnotu naší civilizace. To jsou kóty, z nichž není možné ustoupit, i když to třeba zvyšuje napětí mezi těmi, kdo tyto kóty hájí, a těmi, kdo na ně (doufejme, že jen dočasně) rezignovali.