Otázka, nakolik věříme v kapitalismus, před časem vyprovokovala na tomto blogu i za jeho hranicemi živou diskuzi. Mnozí čtenáři se cítili pobouřeni a zastávali názor, že kdo se takto ptá, není duševně zdravý.

Obavy ze zpochybnění dogmatu o spravedlnosti uspořádání, do nějž jsme všichni zapleteni, doplňovaly názory těch, kteří tvrdili, že kapitalismus je věčný. Nejde mu tudíž prý věřit nebo nevěřit, protože je tu „od prvobytně pospolné společnosti“ a „je přirozeným systémem lidstva“.

Tváří v tvář českému oligarchickému politickému systému, který drží pohromadě snad už jen společné zájmy zkorumpovaných, člověka napadá, zda takové debaty o víře v kapitalismus nejsou tak trochu akademické a od života odtržené. Nejsou.

Právě rozšířený pocit, že trh, bude-li očištěn od postsocialistického marasmu a zásahů státu, nám zařídí důstojný život ve spravedlivé společnosti, má totiž zásadní vliv na to, kým a jak je tento stát v posledních letech spravován. Víra, že jakýsi „čistý“ kapitalismus vede ke spravedlivému rozdělování z naší práce vznikajícího bohatství od devadesátých let ospravedlňuje hlavně rozdělování velké části veřejných zdrojů mezi členy zhoubně bujícího politickoekonomického propletence. Tatáž důvěra občanů politikům umožnila, s heslem o obraně neomezené svobody na rtech, dlouhá léta blokovat podstatné zákony omezující některé nekontrolované formy podnikání. A je to právě s touto vírou spjatá vize „malého“ státu, která vynesla k moci „vládu rozpočtové odpovědnosti“.

Kapitalismus není věčný. Lidé si, pravda, odnepaměti vyměňují suroviny a výrobky, protože přišli na to, že taková výměna může být pro obě strany výhodná. Protože rádi soutěžíme, je i konkurence, s níž kapitalistický systém počítá, cosi celkem zdravě motivujícího. Možná, že dokonce i snaha maximalizovat zisk nadto, co člověk potřebuje k životu podle svých představ, je ukryta někde v naší přirozenosti. Zároveň ale většina civilizací a hodnotových systémů upozorňuje na to, že získá-li tato touha nad člověkem moc, zničí jeho duši. Nemusíme přitom chodit až k indiánům, pro něž bylo nepřípustné brát si z přírody víc než to, co potřebovali ke svému skromnému životu. I kultury, které tvoří pilíř moderní Evropy, jako starověké Řecko nebo křesťanský středověk, kladly důraz na uměřenost a varovaly před bezduchým hromaděním. Kapitalismus k němu nejen motivuje, je pro něj přímo životodárnou mízou.

Snad ještě podstatnější novinkou v dějinách je kapitalistickému systému vlastní přesvědčení, že se reálný přístup k různým právům a privilegiím má odvozovat od toho, kolik kdo vydělá peněz. Je to právě tato myšlenka, která z pouhých pravidel fungování hospodářství činí ideologii určující podobu našeho světa jako takového. V očích milionů „věřících“ ji ospravedlňuje nereflektovaný pocit, že to, kolik kdo vydělá, je spravedlivým měřítkem jeho odpovědnosti, schopností, množství a náročnosti odvedené práce nebo prospěšnosti zbytku společnosti.

To je jeden z největších paradoxů naší doby. V praxi totiž málokdo zažívá, že by to tak fungovalo. Je snad práce úředníka v bance o tolik odpovědnější než práce učitele nebo profesionálního hasiče? Je manažer softwarové firmy lidem o tolik prospěšnější než lékař nebo policista? Je kreativec pracující v marketingu o tolik upracovanější než sklář nebo řidič autobusu? Je snad podnikatel v oblasti reklamy něčím potřebnější než soukromý zemědělec? Peníze jsou prostě jen měřítkem schopnosti vydělat peníze, nic více. Charakter a užitečnost práce, kterou člověk odvádí, a odměna za ni, spolu nesouvisí.

Navzdory této elementární zkušenosti se řadě lidí zdá samozřejmé, že přístup k vysokému školství by měl být alespoň částečně odvozován od schopnosti rodičů studentů vydělávat peníze. Zdá se nám samozřejmé, že nadstandardní služby ve zdravotnictví by měly být zpoplatněny, aby – tak jako dosud – přístup k nim nebyl závislý na různých osobních kontaktech. Určitě nechci ospravedlňovat priviegia získaná díky osobním kontaktům, ale i ony přece svědčí o nějakých schopnostech. Proč tedy zrovna peníze (na rozdíl od kontaktů) považujeme za spravedlivé měřítko?

Omyl, který je v tak zjevném rozporu se zkušeností, alespoň u nás vznikl celkem pochopitelnou, ale chybnou myšlenkovou operací: jestliže není spravedlivé A (státní socialismus), musí být spravedlivé B (neoliberální kapitalismus). Krom toho se počátky obnoveného kapitalismu v devadesátých letech leckdy opravdu mohly jevit idylicky. Je to jako když začínáte hrát dostihy a sázky nebo monopoly, jejich západní předobraz. Zpočátku to všechny hráče baví, každý si může něco koupit, trochu si zariskovat, vyzkoušet si „podnikatelský záměr“. I pokud se hry zúčastní samí slušní lidé, kteří dodržují všechna pravidla a při házení kostkou nefixlují, končí ale koncentrací majetku a moci nad veškerými zdroji v rukou jednoho nebo dvou hráčů. Ostatní jsou dočasně odkázáni na blahosklonnost úspěšných – než definitivně vypadnou. Bodejť, jinak by to nebyla hra.

Přesně takový je ovšem svět, jehož řízení se přenechá „všeřešící“ kapitalistické soutěži. Ta sama o sobě nutně vede k nemilosrdné selekci, jež nemá nic společného s prospěšností jednotlivých aktérů ani s udržitelností života v budoucnosti. Dlouhodobě by navíc tento darwinistický výběr neuspokojil ani ty, kteří by z něj shodou okolností profitovali. Likvidace základní mezilidské solidarity totiž vede k nutnosti vydávat čím dál víc prostředků na zabezpečení luxusu před zbídačelou masou. Nakonec by se svět organizovaný bezpečnostními agenturami a omotaný elektrickými ploty zřejmě propadl do nekonečné války jednotlivých gangsterských skupin, které by si najímaly otroky z řad ožebračených. Mexičané a jiní o tom vědí své.

Jestliže neplatí, že kapitalismus vede ke spravedlivému rozdělování prostředků, nemusí to znamenat, že máme vzít do ruky dlažební kostky a vyjít do ulic. Ono totiž dost možná žádný systém není v tomto smyslu spravedlivý. Spravedlnost musíme do světa vnášet my lidé. Na základě společné reflexe a v co nejširší diskuzi formulovaných vizí musíme systém neustále upravovat a opravovat. Musíme jej ovzdušňovat hodnotami a regulovat pravidly - a ne považovat jeho primitivní mechanismus za univerzální měřítko lidské činnosti. Starost o hodnoty nikdy nebude automatickým produktem počtářského přístupu založeného na nabídce a poptávce.

Na úrovni společnosti to znamená, že budeme neustále nuceni diskutovat o podobě a míře přerozdělování a regulací. Budeme muset přemýšlet, jak zajistit dostatečně silný stát, jenž nebudou moci rozežírat lobbistické skupiny a jenž bude schopen vyvažovat největší nespravedlnosti a absurdity, které produkuje trh práce, zboží a peněz. Budeme se muset s ještě větším odhodláním spojovat do velkých nadnárodních společenství typu Evropské unie, jejichž ekonomická síla v kombinaci se sociální stabilitou a transparentními pravidly bude schopná čelit neprůhledným hrám globálního finančního kapitálu. A co je možná nejpodstatnější, budeme se muset naučit efektivně omezovat moc všeho druhu, nikoli jen tu politickou. Právě v této věci je demokracie protihráčem kapitalismu. Příběh demokracie totiž můžeme chápat jako proces postupné decentralizace a kultivace moci. Kapitalismus naopak (vzpomeňme na monopoly) ke koncentraci čím dál tím méně kontrolovatelné moci přirozeně směřuje.

I když spravedlnost je hospodářskému systému, v němž žijeme (stejně jako všem předchozím a zřejmě i budoucím), cizí, nemusí nutně být cizí lidem, kteří jej tvoří. Poměrně důstojný život v relativně spravedlivé společnosti je tak možný i s kapitalismem. Nikoli díky němu, ale jemu navzdory.