Nepřizpůsobivá je každá menšina, která není schopna a ochotna přizpůsobit se většinové společnosti... Lidská společnost funguje tak, že se menšina přizpůsobuje většině. Nepřizpůsobivý je pak každý, kdo tohle nechápe.

Považuji studium na vysoké škole zadarmo za parazitování studentů na zbytku naší společnosti



Slova, kterými právník České televize obhajoval nereflektované používání slova „nepřizpůsobiví“ ve veřejnoprávním médiu, a prezidentovo vyjádření o studiu jako parazitování na společnosti, spolu pochopitelně přímo nesouvisejí. Přesto oba výroky, pronesené během posledního týdne, reprezentují posun veřejně přijatelného slovníku i hlavního proudu přemýšlení o společnosti, k němuž v posledních měsících v Česku dochází. Jsou přinejmenším zlověstným nakročením k uvažování, jež bych býval donedávna spojoval hlavně s fašismem a komunismem. Tedy s politickým uspořádáním autoritativně určujícím, kdo je a kdo není součástí správné společnosti.

Myšlenka, že menšina se má vždy přizpůsobovat většině, je absurdní a zároveň nesmírně vlivná. Absurdní je už jen proto, že přizpůsobování se většinovým pravidlům a konvencím by ve svém důsledku vedlo k zastavení jakéhokoliv vývoje. Vzdělaná menšina, která není ochotná se přizpůsobit, vnáší do společnosti inovace. Nutnost soužití s menšinou, která je na tom naopak se vzděláním a civilizačními výdobytky hůře, může být pro většinu v důsledku podobně přínosné a poučné. Učí respektu k jinakosti a posiluje imunitu před nereflektovanou a sebezahledněnou omezeností.

O tom, jak je tato nesmyslná myšlenka vlivná, pak svědčí skutečnost, že stála u kořenů každého totalitarismu. Vládci, kteří nakonec radikálním způsobem omezili svobodu jednotlivců, se vždy odvolávali na to, že tak činí v zájmu lidu, tedy většiny společnosti. Často měli pravdu; většina, která za nimi dlouho skutečně stála, toužila po likvidaci těch druhých, těch, kteří se lišili. Přizpůsobivost většiny, která tak často ospravedlňovala perzekuci nejrůznějších menšin, je nesrovnatelně nebezpečnější než jakékoliv alternativní, „nepřizpůsobivé“ chování.

Řeči o tom, že kdo nepracuje a žije z peněz pracujících, ten parazituje na společnosti, jsou natolik spojené se státním socialismem, že by jejich variace člověk dnes nečekal ani od odchovanců normalizace, mezi něž Václav Klaus bezpochyby patří. Tím méně pak na adresu studentů ve společnosti, v níž se neustále omílá, že jedině dostatečné vzdělání a kvalifikace mohou být kapitálem, jímž budeme schopni v globální ekonomice konkurovat levné pracovní síle z východu.

Studium ani bez školného není úplně levná záležitost – zatímco vrstevníci už vydělávají, student nebo jeho rodiče musí životní náklady dotovat. Ty chudší a méně motivované, kteří by bývali mohli přispět ke zvýšení vzdělanosti a kvalifikovanosti této společnosti, by proto další finanční zátěž (nebo nutnost vstupovat do pracovního života s dluhy) mohla odradit. Což nakonec nebude výhodné pro nikoho. Je určitě dobré o tom vést veřejnou debatu, primitivní slova o parazitování ale místo diskuze ve společnosti jen prohlubují vzájemnou nevraživost a konflikty.

Českou společnost obchází strašidlo radikalismu a sociálního darwinismu. Nositelé "nového myšlení" se v těžké době nezodpovědně snaží oddělit „nepřizpůsobivé“ a „parazity“ od jakéhosi „zdravého jádra“.

Koncept zdravého jádra řádných občanů je mi bytostně cizí. Jako „parazit“, který vystudoval za peníze společnosti, právě v této době cítím, že je třeba bojovat proti stigmatizaci těch, kteří žijí trochu jinak než je běžné. Stojím na straně všech menšin, které neupírají právo na důstojný život jiným. Moderní společnost mi dává smysl jedině tehdy, naučí-li se chápat alternativy nikoli jako ohrožení ale naopak jako životodárnou mízu.