Hassan Ali Djan je jedním z oněch mladých mužů, kteří do Evropy přišli za lepším životem. Jeho v němčině sepsané svědectví o cestě z Afghánistánu, příchodu do Německa a nejednoduchých počátcích začlenění do tamní společnosti nyní vychází v českém překladu. Zde si z knihy "Afghánistán, Mnichov,já", která se objeví v knihkupectvích kolem 15. listopadu, můžete přečíst část doslovu:

Strach z cizího a neznámého je starý jako lidstvo samo. Možná jsme ho zdědili ještě od našich zvířecích předků. Vymezit a bránit vlastní teritorium před cizáky umí koneckonců i králíci nebo potkani. K zásadním výdobytkům civilizačního vývoje, jehož kořeny tkví již ve starověkých kulturách, proto patří postupné překonání tohoto základního pudového vnímání světa. Tedy schopnost si uvědomit, že já a můj kmen nejsme středobodem světa a jeho obrana nejvyšší hodnotou, pro niž stojí za to žít. Že totiž, navzdory všem kulturním, jazykovým a sociálním rozdílům, s ostatními lidmi (i s těmi za hranicemi našeho území nebo s takovými, jejichž jazyku nerozumíme) sdílíme celou řadu nadání a tužeb. A že jsme proto schopni se společně vztahovat k hodnotám, jež fyzickou existenci vlastní tlupy vysoce přesahují.

Moderní dějiny s několika etnicky podmíněnými genocidami i úplně nejnovější vývoj, tedy hrůza a šok mnoha Evropanů z historicky tak běžného jevu, jakým je masová migrace, nás bohužel znovu a znovu přesvědčují, že ani po tisíciletích neztrácí zápas o povznesení lidské duše nic ze své naléhavosti. Znovu a znovu jsme svědky nadřazení prapůvodní pudové obrany vlastního před cizím nad univerzální hodnotu lásky k bližnímu. Od sousedských rozhovorů po nejvyšší patra politiky. Důsledky tohoto opakujícího se triumfu tribalismu tragicky poznamenávají především osudy těch, kdo by naopak potřebovali naši důvěru a pomoc. Zásadně ale mění i nás samotné.

V posledních letech s překvapením a smutkem sleduji, jak se naše společnost dostává do područí strachu. Je to problém evropský, ale zároveň má ve středovýchodní Evropě některé specifické podoby a mimořádnou naléhavost.

Na světě bylo v každé éře mnoho násilí a utrpení, naše doba má ale dříve nevídané nástroje, jak zprávy o neštěstí a nebezpečí rychle šířit. Spolu se záběry hromadných poprav či teroristických útoků média a sociální sítě zároveň efektivně distribuují strach a pocit bezmoci. Nejde přitom jen o technologiemi umožněný samopohyb. Řada aktérů, především fundamentalisté všech jazyků a věr, od tzv. Islámského státu až po hnutí Islám v ČR nechceme, s tímto strachem pracuje cíleně. Na jeho pravidelném dávkování a reakcích ustrašených lidí, kteří zoufale hledají bezpečí a ochranu, zakládají tyto politické síly a jejich ideologové svoji moc.

Jedním z plodů rozpínajícího se panství strachu je absurdní přesvědčení ztotožňující zlo s konkrétní etnicitou, původem či náboženstvím. Takový světonázor se v dějinách neobjevuje poprvé. Jeho prosazení jako vlivného klíče porozumění světu bylo vždy spojeno s temnými údobími. V nejčistší podobě je tato ideologie spojena s německým nacismem, její důsledky ale dobře známe i z bezprostředně poválečného Československa. Souběh mezi hrůznými masakry na německých mužích, ženách a dětech a politickými proklamacemi šířícími názor, že „Němci přestali být vůbec lidmi“, nebyl náhodný.

Naše etnicky vyčištěné končiny Evropy dnes poskytují ideologii, jež zlo a násilí projektuje zejména do lidí islámského vyznání, případně do všech, kdo utíkají z chudých a rozbouřených částí světa do Evropy, živnou půdu. Mají-li, jak tomu bývá v Německu, Rakousku, Švédsku a dalších zemích západní Evropy, děti ve škole muslimské kamarády, znáte-li obavy a naděje vašeho muslimského zelináře, zubaře nebo elektrikáře, disponujete přirozenou obranyschopností proti politickým a mediálním strategiím, jež konstruují kolektivní vinu anonymního mnohamilionového společenství muslimů či uprchlíků za rizika, násilí a vůbec zlo dnešního světa.

Česká, slovenská, maďarská nebo třeba polská společnost takovou přirozenou obranyschopností nedisponuje a proto se, řečeno s jistým zjednodušením, Češi, Slováci, Maďaři a Poláci bojí muslimů daleko více než ti, kdo s nimi dennodenně přicházejí do styku. Je to ostatně dávno známý princip, vzpomeňme na Ericha Maria Remarquea a jím popsaný obraz Francouze mezi mladými Němci před první světovou válkou, kdy naprostá většina z nich žádného Francouze nikdy osobně nepoznala. Dnes již nepředstavitelná kombinace neznalosti, odcizení a uměle jitřené nenávisti tehdy umožnila, že se mladí Němci s mladými Francouzi na pokyn mocných čtyři roky vzájemně vraždili po statisících.

Rizika, jež přináší pochopitelná a z dlouhodobého hlediska jen stěží zastavitelná migrace do bohaté Evropy, určitě není dobré podceňovat. Ani ta bezprostřední, jako mezinárodně organizovaný terorizmus, ani dlouhodobá, mezi něž jistě patří dopady nezvládnuté integrace a případného sociálního vyloučení ve druhé a třetí generaci lidí s mimoevropským původem.

Odpovědí na možné potíže a nebezpečí ale nesmí být strach a nedůvěra ke všem, které jsme dříve neznali. Natož to, co kolem sebe můžeme denně sledovat – totiž všudypřítomná a v mnoha ohledech systematická (byť zatím většinou jen rétorická) dehumanizace milionů lidí. Zbavování těch druhých jejich lidské jedinečnosti, jejich redukce na nositele rizika a rozvratu, a tak vlastně jejich zpředmětnění, je nejstrašlivějším nástrojem pěstování v lepším případě lhostejnosti, v horším nedůvěry, pohrdání i nenávisti. Je to přesně ten způsob vztahování se ke světu a lidem (mimo náš vlastní kmen), který se za „příhodných“ okolností může během několika málo let přetavit v jakoukoliv podobu „čištění“ toho či onoho území od těch, kteří v důsledku vytrvale působící propagandy podvědomě nejsou vnímáni jako naši bližní.

Efektivní předcházení konkrétním rizikům (spojeným často s velice konkrétními mocenskými a kriminálními centry) je proto nutné naopak propojit se základní důvěrou v univerzální lidství, jež umožňuje setkání i porozumění nás Evropanů s trpícími a prchajícími z nehostinnějších částí světa. Jak je vidět na příkladu společností, jež si s příchozími umějí poradit důstojněji než my, je tato základní důvěra k lidem, jež se nenechá odradit jejich jinakostí, úzce spjata s důvěrou v sebe sama. V sílu a hodnotovou zakotvenost vlastního společenství, jehož identitu přítomnost desetitisíců či statisíců lidí jiného vyznání, jazyka i socializace nemůže poddolovat. Ve funkčnost právního státu i sociálního systému, jenž chudé příchozí dokáže podpořit, ale zároveň je efektivně povede k dodržování pravidel. Mnozí příchozí, prchající před fundamentalisty a znesvářenými skupinami, jež zneužívají oslabené struktury jejich domovských států, ostatně právě silný právní stát vítá a slibuje si od něj uchování bezpečného světa pro sebe a své děti. V tomto smyslu jsme s nimi na jedné lodi.