Před časem jsem na tomto blogu umístil článek svého kolegy Jakuba Jareše "Novodobí kádrováci", k němuž vyšly následně v Lidových novinách dvě nesouhlasné reakce. Jakub Jareš na ně odpovídá a snaží se upřesnit některé své postoje. Tato debata je cenná, protože překračuje běžné překřikování "žáčkovců" a "pernesovců". Proto zde všechny čtyři články publikuji, aby měl čtenář možnost si (v denním tisku asi těžko zachytitelnou) diskusi projít jako celek a udělat si názor.

Jakub Jareš: Novodobí kádrováci, LN, 2. 3. 2010

Zvolení nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů ukázalo, jak moc v nás komunistická minulost stále přežívá. Neukázal to však Jiří Pernes a jeho životní příběh, ale současní novináři. Jakmile byl Pernes zvolen, vrhli se na něj a na jeho život a zjistili, že se během komunismu i po něm strašně „provinil“!

Jiřího Pernese osobně neznám a na jeho zvolení nemám osobní zájem. Dokonce si myslím, že mezi českými historiky by byli vhodnější adepti na tuto funkci; ti se ale bohužel nepřihlásili. Na rozruchu kolem Jiřího Pernese mě tak nezajímá tolik on sám jako to, jak vypadá práce novinářů.

Život Jiřího Pernese je jistě dobré zkoumat; je to však příběh, který nijak nevybočuje z řady jemu podobných - příběhů lidí, kteří se na režimu přímo nepodíleli, ale zároveň nebyli v disentu. Každopádně Pernes neprovedl nic, co by v právní rovině zpochybnilo jeho zvolení. Co tedy vadí?

V první řadě to, že navštěvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, aby mohl dál působit ve funkci ředitele muzea ve Slavkově. Podle novinářů je to hrozná úlitba režimu. Ve většině případů byl VUML jen nudná povinnost, kterou si musel člověk odsedět, aby mohl dělat dál to, v čem viděl smysl. V principu to bylo úplně stejné jako chodit do prvomájových průvodů nebo vstoupit do SSM, což dělala většina společnosti. Pro rozhodování o tom, zda má, či nemá být ředitelem ÚSTR, je příhoda s VUML podružná.

Druhá „kauza“ se týkala toho, že Pernes napsal knížku o dějináchSlavkova; straník, který knihu schvaloval, do ní připsal (a Pernesovi vnutil) pár vět o „vítězném únoru“. Novináři z toho usoudili, že Pernes schvaluje únorový převrat! Co na to říct? Snad jen, že je dobře, že Pernes knížku napsal, a že je špatně, že jakýsi straník mu ji mohl posuzovat a kazit.
Třetí „kauzu“ rozvířili novináři kolem toho, že Pernes byl StB označen jako kandidát tajné spolupráce. To samo o sobě nic neznamená. Kandidáti spolupráce o svém kandidátství většinou nevěděli a Jiří Pernes říká, že to byl i jeho případ. Mám přitom důvod věřit spíše jemu než pracovníkům StB.

Čtvrtá „kauza“: LN se pozastavovaly nad tím, že Pernes působil v odborné komisi ČSSD. A usoudily, že může být stranicky ovlivnitelný. Tahle domnělá kauza mi přijde nejhorší. Sám přemýšlím o tom, že sečasem zapojím do komunální politiky a možná vstoupím i do nějaké strany. Mám ale proto pověsit historické řemeslo na hřebík? Subjektivní názory, a to i politické, má každý humanitní vědec a musí je při své práci reflektovat a žádným tlakům, ekonomickým ani stranickým, nepodléhat. Mají novináři nějaký důkaz, že to Pernes nedělá?

ÚSTR každopádně potřebuje dobrého ředitele. Pokud se novinářům Pernesovo zvolení nelíbí, měli by rozhodnutí Rady ústavu věcně kritizovat. Zdá se ale, že tohle do pojetí novinářské, respektive kádrové práce nepatří.


POLEMIKA:>

Zuzana Holasová: VUML? To přece byla jasná hranice! (čtenářská reakce, ad LN 2. 3.: Novodobí kádrováci)

Ve svém článku pracuje historik(!) Jakub Jareš s nepřesnými a zjednodušenými informacemi. Jako pamětnice oněch chmurných časů vím, že z „lidí, kteří se na režimu přímo nepodíleli, ale zároveň nebyli v disentu“, ne každý vstoupil do SSM, ne každý chodil k volbám a pro zmiňovanou většinu nebyl VUML „nudnou povinností, kterou si musel člověk odsedět“, nýbrž právě onou pomyslnou hranicí, kterou už nebylo možné překročit. (O prvomájových průvodech nemluvě, tam „většina společnosti“ nechodila, neboť na 1. máje hodlala na chatě hrabat listí.)

Takzvaná šedá zóna měla mnoho stupňů a valérů a pro každého, kdo chtěl dělat „to, v čem viděl smysl“, byl stupeň šedi dennodenně předmětem volby, o čemž by historik měl vědět. Bylo by mnohem přesnější uvést, že pan Pernes navštěvoval VUML, protože chtěl být ředitelem, a strpěl „pár vět o vítězném únoru“, protože chtěl, aby jeho kniha vyšla. VUML i věty o vítězném únoru byly předmětem jeho volby a položkou na jeho hodnotovém žebříčku -nic víc, nic míň.

Pan Jareš nařkl novináře z kádrování. Opravdu se domnívá, že by veřejnost neměla vědět o hodnotovém žebříčku člověka, který dnes řídí Ústav pro studium totalitních režimů? Je-li tomu tak, vítejte v chmurných časech, pane Jareši. Zuzana Holasová, spisovatelka,



Tomáš Vystrčil: Novodobí konformisté, LN 10. března 2010


Troufnu si na odvážnou tezi: Největším problémem uplynulého dvacetiletí v naší zemi nebyl nedostatek odbornosti, ale nedostatek slušnosti. Rozkrádání státních peněz, o kterém se konečně začíná otevřeně mluvit, nejde na vrub odborným chybám, ale odporným lidským vlastnostem. Bohužel se mýtu odbornosti nevyhnul ani Václav Havel, když „přítele Čalfu“ instaloval do vedení vlády s poukazem na to, že Čalfa ví, jak se politická byrokracie dělá. Vsadím se, že by se disidenti vyučili rychle ministry, ale naopak, naučit se slušnosti jde nepoměrně pomaleji. Největším českým porevolučním kapitálem byla zkrátka slušnost.

Mladý historik Jakub Jareš se navezl do médií a obvinil je z kádrování dnes již instalovaného ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Jiřího Pernese (Novodobí kádrováci, LN 2. 3.). Jeho argumenty jsou esenciální snůškou konformity stejně, jako historickou krátkozrakostí a reaguji na ně, při vší úctě k autorovi, nikoli kvůli němu, ale kvůli tomu, že ti, kteří Pernesovu funkci potvrdili, budou patrně přemýšlet stejně jako on.

Jareš vylíčil Pernesovo studium na marxleninské ideologické škole a to, že si Pernes „nechal vnutit pár vět o vítězném únoru“ do knihy, kterou napsal, jako běžné chování šedé zóny, standardní úlitbu režimu, kterou přece učinil proto, aby si udržel své místo. To ovšem podle Jareše neznamená, že by Pernes schvaloval únorový převrat či že byl marxistou-leninistou.

Pochopitelně že nikoli. Ale cožpak to po panu Pernesovi někdo chtěl? Cožpak totalitní establishment po občanech požadoval, aby byli zanícenými komunisty? Ani ve snu. Jediné, co se po lidech chtělo, byl formální souhlas, konformita. Hraniční čára mezi konformním a nekonformním jednáním vedla právě tudy. Nevím, jak si mladý historik to „vynucení“ souhlasu představuje, ale pokud si myslí, že se tak dělo s hlavní pistole na spánku, měl by si zopakovat studium. Maximálně by Pernes, kdyby pár vět o únoru a studium VUML odmítl, přišel o svou funkci ředitele muzea.

Nicméně všechny tyto postoje a činy jsou osobní věcí pana Jiřího Pernese, respektive byly by, kdyby se nehlásil na post ředitele ÚSTR. Pokud má však stát v čele ústavu, který studuje právě dobu, ve které se takto profiloval, je požadavek morálního nadstandardu naprostou samozřejmostí, a protože to nechápou ti, kteří ředitele vybírají, je stejně samozřejmou povinností médií na zmíněná fakta upozornit.

Proč? Protože se jedná o místo společensky a morálně exponované, podléhající tlakům politickým i osobním, a hledá se tudíž jistá pravděpodobnost, neboť zaručit se to nedá, že k vlastnostem ředitele takového ústavu bude patřit nepodléhaní podobným tlakům, tedy neposkytování úliteb jakémukoli režimu.

Pan Jareš také píše, že je po právní rovině všechno v pořádku. To je velmi pravděpodobné. Technicky a po právní rovině je v naší zemi již dvacet let patrně všechno v pořádku. Je jen s podivem, proč se tedy naše společnost propadla do takového marasmu. Možná by zmíněnému rozporu mohl pan Jareš věnovat svou doktorandskou práci.

ODPOVĚĎ AUTORA:

Jakub Jareš: Historie a morálka

Svým článkem o práci novinářů v kauzách kolem Jiřího Pernese (Novodobí kádrováci, 2. 3. 2010 v Lidových novinách) jsem vzbudil nesouhlasné reakce. Publicistovi Tomáši Vystrčilovi a spisovatelce Zuzaně Holasové vadilo, že jsem označil VUML za podružný pro rozhodování o řediteli ÚSTR. Musím uznat, že v mém textu chyběl jeden rozměr: že usilování Jiřího Pernese o kariéru je věc, na kterou se jej máme ptát a za kterou jej můžeme kritizovat. Vyvolanou diskusi však stojí za to prohloubit a také zobecnit. Zajímavější než Pernesův případ totiž začíná být, co vypovídá o našem vztahu k minulosti.

Během diskusí o novém řediteli ÚSTRu se ukázaly dva krajní, ale bohužel také nejčastější přístupy. První z nich je relativizace – snaha bez většího zkoumání omluvit minulá pochybení a někdy dokonce i zločiny. V nejhorší podobě ji předvádějí komunisté, když tvrdí, že za justiční vraždy 50. let nemůžou konkrétní lidé, ale „atmosféra“ studené války. Méně vyhrocenou podobou je pak přivírání očí nad černými body v něčí minulosti, protože jinak byl jeho život světlý či je nám blízký. Nejběžnější formou relativizace je pak pohled ztělesněný v „pupendových“ a „pelíškovských“ filmech: všichni jsme přece museli nějak žít, nikdo nebyl ani moc špatný, ani moc dobrý, hlavní bylo, abychom si vzájemně pomohli.

Druhý přístup, který je ve veřejném prostoru mnohem hlasitější, se snaží dějiny a hlavně jejich aktéry soudit. Má ambici jasně a autoritativně říct, kdo se v letech 1948–1989 choval dobře a kdo špatně, a kdo si proto dnes zasluhuje náš respekt, a kdo despekt. Často se přitom stává, že soudy jsou nejen příliš příkré, ale především zakrývají, nebo dokonce nahrazují přesnější a hlubší poznání.

Je například zvykem soudit lidi jen na základě toho, zda byli členy nějaké režimní organizace. Samotný fakt členství (ať už v KSČ či lidových milicích), funkce v SSM, podepsání spolupráce s StB, anebo nově navštěvování VUML jakoby samy o sobě již zakládaly vinu. Takové zaškatulkování však o skutečné vině nic moc nevypovídá. Jak máme například hodnotit vysokoškolského učitele, který v roce 1971 žádal o návrat do KSČ, z níž byl vyškrtnut, když víme, že mu pár měsíců před tím tragicky zahynula manželka a on se musel začít starat o dítě? Anebo co jiný akademik, který podepsal spolupráci s StB, avšak podal jen několik krátkých hlášení, která neměla žádný dopad. Jak velké je jejich morální provinění?

Když jejich činy budeme jenom omlouvat, nebo je naopak jen soudit, dosáhneme jediného efektu: vyprovokujeme protistranu, aby je o to vehementněji bránila, anebo naopak haněla. Většina z nedávných kauz (Kundera, Skalník i Pernes) měla právě takový průběh – vznikly dva nesmiřitelné tábory, které psaly buď obranné, nebo odsuzující články, podepisovaly petice, či se dokonce obviňovaly z různých nekalostí. Samotná minulost a její poznání přitom zůstaly stranou, začalo více jít o současné spory a animozity.

Samozřejmě si nemyslím, že se musíme shodnout na nějaké definitivní, jednoznačné interpretaci. Ale měli bychom se snažit své pohledy přibližovat. Tím, že se budeme více zajímat, v jaké době se konkrétní příběhy odehrávaly, jaké možnosti před lidmi stály, zda vycházeli režimu vstříc dobrovolně či pod nátlakem (a pod jak velkým), zda své činy vnímali jako mravní dilema a jak s ním naložili, i jak se k nim staví dnes.

Než se však se do poznávání minulosti i do morálního hodnocení pustíme, měli bychom si ujasnit ještě jednu věc – zda o něj usilujeme primárně proto, abychom mohli na někoho ukázat prstem, anebo proto, abychom poznali, jak snadno a jakým způsobem můžeme sami chybovat? Ještě jinak řečeno: zda je něčí provinění spíše politická zbraň či mediální zboží, anebo něco docela závažného, co by se nás mělo také vnitřně dotknout?