Mám podezření, že to nakonec dopadne tak jako prozatím téměř vždycky - Norsko a velká část Evropy se ponoří do (sebe)reflexe, možná budou padat hlavy, ale určitě dojde k přezkoumání veřejné diskuse, politiky a vzdělávacího systému.

Zda se něco změní v jiných evropských státech, těžko říct. V Norsku však zcela jistě budou na konci této reflexe konkrétní kroky prohlubující výchovu k toleranci. Koneckonců tak, jak to slíbil norský premiér.

Nic jiného totiž snad ani nelze udělat. Ona reflexe by však ideálně neměla být jen norská, ale celoevropská. A vlastně celosvětová - média od The New York Times přes BBC až po samotná norská média hodiny spekulovala o tom, že bombový výbuch je činem islámské teroristické organizace. Poté, co vyšlo najevo, že tomu tak nebylo, však tato média neustále jako mantru opakují slova o tom, jak se Breivik u Al-Kaidy „inspiroval“ a že výbuch „byl podobný“ jejím metodám. Zajímavou analýzu sepsal Glen Greenwald, americký ústavní právník a bloger.

Média teď mluví o činu „vyšinutého“ jedince, člena ultrapravice. Jenže při veřejné reflexi toho, co se stalo, se nelze odkazovat pouze na jedince. Ten čin se stal v určité atmosféře – atmosféře rostoucí politické moci více či méně radikálně-konzervativní pravice v Evropě. Od maďarského Jobbiku po nizozemského Wilderse se přímo do vlád dostávají ultrapravicové strany. Od švýcarského „ne“ minaretům až po francouzský zákaz nošení muslimských šátků na veřejnosti se ve veřejné diskusi objevují návrhy, které jsou příklady a důkazy netolerance vůči různým skupinám osob žijících v evropských státech. Tato tendence není noční můrou pouze pro levicově orientované. Je také společensky nebezpečná. Legitimizuje totiž veřejnou diskusi, v níž se běžně používají obraty jako „nepřizpůsobiví“ či se o imigrantech hovoří jako o „problému“ – a legitimizuje nepřátelství vůči „jinakosti“.

Můj tip je, že politická reprezentace v Česku výbuch i vraždění odsoudí, pár levicových intelektuálů napíše něco o nutnosti výchovy k toleranci, ale tím to skončí. Poradci místních vládních činitelů si totiž s Breivikovými názory do velké míry notují: na MŠMT sedící Ladislav Bátora, (nedávno povýšený) sympatizant zaniklé krajně pravicové Národní strany, Petru Nečasovi radící Roman Joch, častý návštěvník akcí Iniciativy D.O.S.T., a Monice Šimůnkové zase Matyáš Zrno. Za (rady k) toleranci by metál ani jeden z nich zcela jistě nedostal, byť to jsou poradci přes lidská práva a/nebo vzdělávání. Imigraci považují za ohrožení (nejen) národní kultury, v muslimech vidí převážně tendenci k násilí, multikulturalismus označují za škodlivou a politiku rovných příležitostí (pro kohokoliv) za přímo nebezpečnou ideologii. Feminismus pak například Joch srovnává s extremistickými proudy. (Mimochodem, Jochovou reakcí na události v Norsku bylo několik scénářů „moslimského“ spiknutí. Ach Joch!)

Přála bych si, aby mi tip nevyšel. Proti Bátorově přítomnosti na MŠMT se chystá další demonstrace a snad událostmi v Norsku jen získá na naléhavosti. Principy demokracie, tolerance a lidských práv bychom stejně jako v Norsku měli nejen oprášit, ale také prohloubit.