Odborníci zabývající se péčí o ohrožené děti dnes vyzvali poslance a poslankyně, aby přehlasovali Klausovo podivné veto novely zákona o sociálně právní ochraně dětí. Vřele s nimi souhlasím. Z prezidentova zdůvodnění je zřejmé, že nemá tušení o realitě. A také, že mu ho napsal někdo z letité ústavní lobby.

Všechny kojeňáky se neruší
Ne, nedomnívám se, že by se za stávajících okolností měly ze dne na den zrušit všechny kojenecké ústavy. Jejich reforma a redukce jsou ale více než na místě. Do těchto ústavů patří na dlouhodobé pobyty děti těžce nemocné. Ostatní děti, a že jich tam není málo, čekající na adopci či na návrat do své vlastní rodiny, nechť tam v odůvodněných případech (podezření na nějakou závažnější nemoc či postižení) pobydou na pozorování, ale jinak tam nemají co dělat. Čas, než se vrátí do rodiny vlastní či než se najde rodina adoptivní, by měly rozhodně trávit v pěstounské rodině. Důvody, proč je to pro dítě nesmírně důležité, tady snad nemusím opakovat – profesor Matějček je popsal již začátkem 60. let (!). Ve stručnosti: POKUD DÍTĚ V URČITÉM VĚKU NEMÁ DOST EMOČNÍCH PODNĚTŮ, JE DEPRIVOVANÉ, JEHO VÝVOJ SE ZABRZDÍ A V ŘADĚ PŘÍPADŮ HO UŽ NIKDY NEDOHONÍ.

Ti, kteří jsou proti jakýmkoli reformám a stojí “mimo ústavní lobby”, evidentně neznají individuální příběhy jednotlivých dětí. A asi také nečtou blog kolegyně Dagmar Zezulové, která jako zkušená pěstounka často popisuje, jak špatně na tom děti z ústavní výchovy po psychické stránce jsou, jak zanedbaný je jejich vývoj – a to přesto, že většina ústavů je moderně vybavená a jejich prostředí je na pohled velmi příjemné. Pořád je to ale jenom ústav. PROČ JE TO TOLIK LET PRO NAŠE POLITIKY TAK TĚŽKO POCHOPITELNÉ?

Co by dětem opravdu pomohlo
Jak jsem už uvedla výše: ne, všechny kojenecké ústavy se zrušit nedají, a do dvou let už vůbec ne. Stejně jako se během dvou let nedá najít a profesně dobře připravit tak velké množství pěstounů (mělo by se s tím ale rozhodně začít). Zároveň je potřeba začít s rozšiřováním terénních sociálních služeb zaměřených na podporu rodin a s programem sociálního bydlení – to by totiž umožnilo mnoha dětem, které jsou teď v ústavech, zůstat u své rodiny. Toto se ovšem v situaci, kdy pravicová vláda škrtá všechny možné dávky a sociální služby, prosazuje poněkud těžko. Nevšimla jsem si ale, že by pan prezident jako lev rval za uzákonění sociálního bydlení či zvýšení počtu sociálních pracovnic.

Zdůvodnění veta
Kdo se v posledních deseti letech účastnil debat o reformách ústavní péče, bezpečně z Klausova odůvodnění pozná, odkud vítr vane: argumenty, které ve svém vetu použil, byly omílány neustále dokola. Václav Klaus svoje veto zdůvodnil, řečeno eufemisticky, velmi zvláštně. Jedno zdůvodnění se týká pohoršení, že čeští zákonodárci, ó hrůzo, podlehli tlaku “mezinárodních institucí”, odvěkých Klausových nepřátel. Dalším důvodem má být „zvlášť extrémní projev tohoto trendu“ – pěstounská péče na dobu určitou. Prezident tvrdí, že „v jejím důsledku děti budou střídat rodiny, stále znovu a znovu si budou zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí a na nové kamarády“. Evidentně nepostřehl, že tento druh péče existuje v zákoně již několik let a že má nahradit „přechodnou“ ústavní péči.
Za vrchol ne-logiky ovšem považuji větu „Není pravdou, že hlavní důvody pro umístění dětí v kojeneckých ústavech jsou důvody sociální, naopak, převažují důvody zdravotní a zdravotně – sociální: podle údajů, které mám k dispozici, to bylo v roce 2010 55 % všech umístění.“ Zajímalo by mě, jaké důvody tvořily těch zbylých 45%, a také, jak Václav Klaus dokáže rozlišit, které důvody „zdravotně-sociální“ nejsou sociální.

Václav Klaus se dosud problematice ohrožených dětí a dětí v ústavní péči politicky dosud nevěnoval. Nevím, proč teď podlehl tlaku ústavní lobby a zákon vetoval. Doufám ale, že poslanci a poslankyně budou hlasovat proti dětským deprivacím.