Zarytí odpůrci všeho, co jen trochu zavání ženskou emancipací a, ó hrůzo, feminismem, se velice často pozastavují nad rozmáhajícím se zvykem žen používat po svatbě obě příjmení – jak vyvdané, tak své původní rodné. Užívání dvou příjmení pokládají za jakousi zbytečnou feministickou zvrhlost a nesmírně je to irituje.

Jejich rozčilení jsem zprvu nechápala, protože jsem tuto záležitost považovala za okrajovou. Dnes už ji ale také považuji za věc poměrně zásadní. Zvyk žen měnit po sňatku své příjmení za příjmení manžela je u nás stále hojně rozšířený. Přitom logika tohoto kroku není vůbec žádná - kromě podivné tradice. Představte si to očima nezávislé pozorovatelky: celé dětství, pubertu a nezanedbatelnou část dospělého života žijete pod jednou identitou. Rodné příjmení obsahují vaše první doklady, všichni spolužáci ze základní, střední i vysoké školy vás takhle znají. A najednou velký střih – pár minut obřadu a tato dosavadní identita zmizí v nedohlednu.

Není tedy divu, že žen se dvěma příjmeními u nás neustále přibývá. Je dobré si uvědomit, že tradiční změna příjmení pochází z dob, kdy ženy byly pouze osobami druhořadými, odvozenými od existence mužů. Nakonec většina českých ženských příjmení má koncovkou -ová, což je, jak známo, koncovka přivlastňovací: žena byla nejprve majetkem otce (je-li otec Novák, pak Novák-ova, tedy Novákovi patřící) a po svatbě přešla plynule do vlastnictví manžela - mimo jiné tím, že přijala jeho příjmení.

Ďábel se skrývá v detailu a podvědomí pracuje pilně a nezadržitelně. Jsem přesvědčená, že dokud bude převážná většina žen při sňatku automaticky měnit svoje příjmení za manželovo, skutečné rovnosti pohlaví se jen tak nedočkáme. Leda že alespoň polovina ženitby chtivých mužů bude následovat příklad TGM a přijme ke svému ještě jméno manželčino. Ale to nejspíš dříve opadá listí z dubu...