Zpropadené –ová
Když jsem v létě psala o ženských příjmeních, diskutující mě obviňovali, že se zabývám hloupostmi. Teď se kvůli tomu (málem) vyhazuje z práce.
Situace, kdy Česká televize původně dala výpověď komentátorce kvůli nepřechylování příjmení zahraničních sportovkyň, mi připadá neuvěřitelná. Zuzana Kocumová pobývala hodně v zahraničí a přidávat –ová k příjmením, kde nemají co dělat, jí přišlo absurdní. Není divu: ty sportovkyně se tak prostě nejmenují. Nemají to v dokladech, není to na startovních listinách, není to nikde. To jen někteří čeští lingvisti (a Ota Černý) jsou chytřejší než celý svět a příjmení znásilňují k obrazu svému.
Je nepochopitelné, že dogmatismus stran přechylování je v dnešních Čechách tak důsledný a argumenty o ochraně čistoty jazykového projevu pro řadu lidí pádné. Asi je logické, že se to děje zrovna v naší zemi, kde je jazyková výuka na školách stále ostudná a schopnost se dorozumět jiným než českým jazykem je omezena na tak zvané vzdělanější vrstvy (zeptejte se anglicky holandského či švédského řidiče autobusu a budete šokování vynikající úrovní jeho anglického projevu).
Od veřejnoprávní televize by se dalo očekávat, že se bude angažovat ve prospěch zlepšení jazykových schopností obyvatelstva. Jedním ze zásadních nástrojů by bylo přestat dabovat cizojazyčné filmy. Kdyby byl národ zvyklý slyšet příjmení v v němčině, angličtině či francouzštině, pak by ho přihlouplé přechylování příšerně tahalo za uši.
Vzpomínám si na jeden argument proti přechylování, který proběhl médii před lety: typicky ženské koncovky nemají jen slovanské jazyky. Ale například také islandština se svým –dóttir, tedy dcera. Kdyby Islanďané mrvili cizí ženská jména jako my, byly by naše sportovkyně třeba Neumannovádóttir, tedy „dcera Neumannové“. Jak to zní lingvistovi Otovi Černému?
A co vlastně mluví pro přechylování? Zastánci říkají, že bez –ová nerozeznáme, zda je příslušná osoba žena či muž. Je tohle opravdu tak strašně důležité? Já jsem celé týdny jezdila v metru kolem reklamy na knihu Tisíce planoucích sluncí. Na obálce byla žena v šátku a nad ní jméno Khaled Hosseini. Křestní jméno mi nic neasociovalo, a tak jsem se automaticky domnívala, že se jedná o autorku. Pak jsem si přečetla recenzi a ejhle, autorem je velmi mužně vypadající muž. Nicméně nemám pocit, že by mi nějak uškodilo žít nějakou dobu v mylné představě o autorově pohlaví.
V rámci diskuse, která se konci týdne rozpoutala v médiích, mě dojal rozhovor s lingvistou v Mladé frontě dnes. Hovoří o tom, že přechylování původní, zatímco nepřechylování „cizí“. A na závěr na dotaz, zda nepřechylování souvisí i s feminismem, odpovídá: „Jistě. Určitá skupina žen chápe přechýlení jako přivlastnění muži, popření samostatnosti… Mimochodem – i feminismus byl do Česka importován.“
To je pozoruhodný výrok. V takovém případě by mě zajímalo, co přesně považuje pan lingvista za „původní české“ a co ne – zde, v našem středoevropském prostoru, kde se kultury odjakživa prolínaly. Původní vlastně není ani křesťanství, ani latinské písmo. Stejně jako „české“ sklo, průmyslová revoluce, výroba aut, fotbal, hokej či Karel IV. Konec konců ani naše slavná předsednická kostka cukru není zrovna moc česká. A také ženské hnutí, které se prostě někdy v 19. století začalo šířit Evropou. Ovšem první českou feministkou byla známá česká vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová, následována řadou dalších, mezi nimiž nechybějí zvučná jména všech našich nejznámějších spisovatelek a básnířek (Světlá, Krásnohorská, Němcová, Nováková…) Bylo snad do hlav těchto českých intelektuálek z ciziny implantováno, že (české) ženy mají mít stejné právo na vzdělání jako muži? Ony samy kolem sebe viděly nepochybně dost (českých) příkladů, proč je taková věc pro zlepšení postavení žen ve společnosti nesmírně důležitá. Nebo že mají mít ženy volební právo? Feminismus se u nás objevil stejně přirozeně jako ve zbytku světa, a nebýt nepřirozené myšlenkové, jazykové a jiné izolace způsobené 40 lety socialismu, přirozeně by se zde vyvíjel. Takto se o něm začalo mluvit zase až po roce 1989, a tak v hlavách méně vzdělaných lidí zřejmě vznikl dojem, že se jedná o něco, co nám sem po sametové revoluci násilně vnutily ženy ze Západu.
V socialistické izolaci sice už naštěstí nežijeme, v hlavách mnoha lidí ovšem stále přetrvává. Věřím, že i kauza Zuzany Kocumové přispěje k jejímu zrušení.
Napsáno s přispěním mého manžela Arnošta Markse, který přechylování cizích ženských jmen naprosto nesnáší.
Situace, kdy Česká televize původně dala výpověď komentátorce kvůli nepřechylování příjmení zahraničních sportovkyň, mi připadá neuvěřitelná. Zuzana Kocumová pobývala hodně v zahraničí a přidávat –ová k příjmením, kde nemají co dělat, jí přišlo absurdní. Není divu: ty sportovkyně se tak prostě nejmenují. Nemají to v dokladech, není to na startovních listinách, není to nikde. To jen někteří čeští lingvisti (a Ota Černý) jsou chytřejší než celý svět a příjmení znásilňují k obrazu svému.
Je nepochopitelné, že dogmatismus stran přechylování je v dnešních Čechách tak důsledný a argumenty o ochraně čistoty jazykového projevu pro řadu lidí pádné. Asi je logické, že se to děje zrovna v naší zemi, kde je jazyková výuka na školách stále ostudná a schopnost se dorozumět jiným než českým jazykem je omezena na tak zvané vzdělanější vrstvy (zeptejte se anglicky holandského či švédského řidiče autobusu a budete šokování vynikající úrovní jeho anglického projevu).
Od veřejnoprávní televize by se dalo očekávat, že se bude angažovat ve prospěch zlepšení jazykových schopností obyvatelstva. Jedním ze zásadních nástrojů by bylo přestat dabovat cizojazyčné filmy. Kdyby byl národ zvyklý slyšet příjmení v v němčině, angličtině či francouzštině, pak by ho přihlouplé přechylování příšerně tahalo za uši.
Vzpomínám si na jeden argument proti přechylování, který proběhl médii před lety: typicky ženské koncovky nemají jen slovanské jazyky. Ale například také islandština se svým –dóttir, tedy dcera. Kdyby Islanďané mrvili cizí ženská jména jako my, byly by naše sportovkyně třeba Neumannovádóttir, tedy „dcera Neumannové“. Jak to zní lingvistovi Otovi Černému?
A co vlastně mluví pro přechylování? Zastánci říkají, že bez –ová nerozeznáme, zda je příslušná osoba žena či muž. Je tohle opravdu tak strašně důležité? Já jsem celé týdny jezdila v metru kolem reklamy na knihu Tisíce planoucích sluncí. Na obálce byla žena v šátku a nad ní jméno Khaled Hosseini. Křestní jméno mi nic neasociovalo, a tak jsem se automaticky domnívala, že se jedná o autorku. Pak jsem si přečetla recenzi a ejhle, autorem je velmi mužně vypadající muž. Nicméně nemám pocit, že by mi nějak uškodilo žít nějakou dobu v mylné představě o autorově pohlaví.
V rámci diskuse, která se konci týdne rozpoutala v médiích, mě dojal rozhovor s lingvistou v Mladé frontě dnes. Hovoří o tom, že přechylování původní, zatímco nepřechylování „cizí“. A na závěr na dotaz, zda nepřechylování souvisí i s feminismem, odpovídá: „Jistě. Určitá skupina žen chápe přechýlení jako přivlastnění muži, popření samostatnosti… Mimochodem – i feminismus byl do Česka importován.“
To je pozoruhodný výrok. V takovém případě by mě zajímalo, co přesně považuje pan lingvista za „původní české“ a co ne – zde, v našem středoevropském prostoru, kde se kultury odjakživa prolínaly. Původní vlastně není ani křesťanství, ani latinské písmo. Stejně jako „české“ sklo, průmyslová revoluce, výroba aut, fotbal, hokej či Karel IV. Konec konců ani naše slavná předsednická kostka cukru není zrovna moc česká. A také ženské hnutí, které se prostě někdy v 19. století začalo šířit Evropou. Ovšem první českou feministkou byla známá česká vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová, následována řadou dalších, mezi nimiž nechybějí zvučná jména všech našich nejznámějších spisovatelek a básnířek (Světlá, Krásnohorská, Němcová, Nováková…) Bylo snad do hlav těchto českých intelektuálek z ciziny implantováno, že (české) ženy mají mít stejné právo na vzdělání jako muži? Ony samy kolem sebe viděly nepochybně dost (českých) příkladů, proč je taková věc pro zlepšení postavení žen ve společnosti nesmírně důležitá. Nebo že mají mít ženy volební právo? Feminismus se u nás objevil stejně přirozeně jako ve zbytku světa, a nebýt nepřirozené myšlenkové, jazykové a jiné izolace způsobené 40 lety socialismu, přirozeně by se zde vyvíjel. Takto se o něm začalo mluvit zase až po roce 1989, a tak v hlavách méně vzdělaných lidí zřejmě vznikl dojem, že se jedná o něco, co nám sem po sametové revoluci násilně vnutily ženy ze Západu.
V socialistické izolaci sice už naštěstí nežijeme, v hlavách mnoha lidí ovšem stále přetrvává. Věřím, že i kauza Zuzany Kocumové přispěje k jejímu zrušení.
Napsáno s přispěním mého manžela Arnošta Markse, který přechylování cizích ženských jmen naprosto nesnáší.