Historické události z doby před 40 lety vnímám skrz červený závoj. Už zhruba třetím měsícem jsem pevně hnízdila v maminčině děloze.

Přímo 21. srpen jsem se svými rodiči strávila na Mělníce, u nastávající babičky. V té době naši už asi tři týdny věděli, že miminko je na cestě. Pak jsem se s nimi chodila dívat na Václavské náměstí... a naštěstí se nikomu z nás nic nestalo.

Přítomnost vojsk zasáhla zvláštním způsobemdo do života naší rodiny ještě jednou: když se mí rodiče hádali při cestě pro snubní prstýnky. Tato čistě teoretická hádka totiž způsobila, že málem žádné nekoupili. Zatímco táta hřímal, že by se vojáci měli nechat vyhladovět a umřít hlady, máma říkala, že ti mladí kluci jsou přece také chudáci, kteří ani nevědí kde jsou a v podstatě za nic nemůžou. Svatba se nakonec v září přece jen konala a v březnu 69 jsem se narodila.

Jestli pocity matky v těhotenství skutečně hodně ovlivňují dítě, pak pro mé rané začátky tedy nic moc. Naštěstí ze mě i přesto vyrostla osoba v podstatě optimistická. Ale ať už se ve mně vzpomínky z té doby otiskly jakkoli, jedno je jisté: považuji téměř za svoji povinnost zúčastnit se 21. 8. demonstrace před ruským velvyslanectvím. S celou rodinou. A svojí šestileté dceři důkladně vysvětlím, proč tam jsme.