V současné době se vzedmula společenská online i offline diskuse o tom, zda má či nemá smysl něco dělat proti klimatické změně v situaci, kdy chybí politická vůle k zásadním systémovým změnám. Těžko přitom očekávat systémové změny od poslanců a poslankyň, jejichž mise v parlamentu je motivována hlavně úsilím hájit staré pořádky, k nimž patří nejen obhajoba růstové ekonomiky založené na neudržitelné destrukci životního prostředí, ale třeba také snaha zakonzervovat mezilidské vztahy, třeba manželství jako výhradu pro svazky mezi mužem a ženou.

Právě v současných debatách o tom, zda povolit gayům a lesbám uzavírání manželských svazků, se zračí konzervativní snaha některých poslanců a poslankyň dávat svým voličům falešné jistoty světa, který se nijak nemění. Ve své argumentaci proti stejnopohlavním sňatkům se odvolávají na odvěké tradice, které prý po staletí umožňovaly manželství jen jako svazek mezi mužem a ženou. Jakákoliv změna této „tradice“ je prý známkou naší neúcty k symbolům a odvěkým ctnostem, popřením normality a role manželství, která je údajně primárně reprodukční. Přitom ještě vcelku nedávno bylo za normální považováno například to, že gayové a lesby byli společensky perzekvováni i trestně stíhaní, nebo že ženy byly konvenčně považovány za bytosti podřadné a podřízené mužům, a neměly ani právo volit nebo svobodně chodit do práce. Bylo by snad i v těchto případech dobré lpět na odvěkých tradicích a zachovávat to, co jako normální připadalo našim pradědům a prababičkám?

Stejně tak se mění i manželství. Je-li jeho role primárně reprodukční, bylo by pak na místě manželství zakazovat například párům, které jsou neplodné, nebo od začátku nemají plození dalších dětí v plánu? Třeba v případech, kde jde o druhé manželství, uzavřené ve vyšším věku? Je snad manželství podmínkou pro to, aby se lidé rozmnožovali? Vysoké procento dětí se dnes rodí mimo manželství, a stejně tak vysoké je i procento manželství, která se i navzdory (nebo často kvůli) společným dětem rozpadnou. Ostatně – přežitkem je i lpění na tom, abychom se neustále reprodukovali. Ekologické limity naší planety jsme už dávno překročili.

Jiné hlasy zase tvrdí, že dětem vychovávaným stejnopohlavními páry je bráno jejich právo na to mít matku i otce. Proč tolika politikům vadí, že by relativně malé procento dětí vyrůstalo s rodiči stejného pohlaví, když jim nijak nevadí životy tisíců dětí, které žijí pod hranicí chudoby s rodičem jediným, nebo dokonce v ústavní péči s rodičem žádným? Velmi malicherně vyznívá také lpění na právu dětí mít mámu a tátu od politické reprezentace, která svou netečností vůči problémům životního prostředí ohrožuje právo všech dětí na světě na budoucnost a na život na obyvatelné planetě. V ústavě je přitom uveden závazek nakládat s přírodními zdroji naší země tak, aby byly zachovány i pro život budoucích generací. Proč právě na zachování udržitelného prostředí pro naše děti některým poslancům nezáleží tolik jako na tom, zda tyto děti budou mít heterosexuální rodiče?

O tom, zda gayové a lesby konečně získají stejná práva jako heterosexuálové, a i oni a ony budou moci vstupovat do manželských svazků a společně vychovávat děti, se možná v Poslanecké sněmovně rozhodne už za pouhé dva týdny. Pakliže jim bude toto právo zákonodárným sborem zamítnuto, pro nás pro všechny to bude signál, že ti stejní politici a političky pravděpodobně budou stát v cestě i jiným zásadním společenským změnám, které by dokázaly pružně reagovat na rychle se měnící svět a jeho aktuální globální výzvy.