Z mnoha důvodů nejsem velká příznivkyně sci-fi filmů. Někdy jsou až příliš znepokojivě věrným obrazem toho, čemu lidstvo v budoucnosti může čelit, jindy mi vadí domýšlivý antropocentrismus, který ve svém neskonalém technooptimismu nepřipouští jiný než člověkem dokonale ovládnutý svět. Úplně nejhorší jsou filmy, ve kterých mimozemšťané či asteroidy ohrožují celé lidstvo či planetu. Ty mají zvláštní schopnost v lidech upevňovat pocit, že za ně problémy vyřeší nějaký superhrdina, nebo akceschopná a vždy ve veřejném zájmu jednající vláda. Sci-fy však někdy může i transformovat náš vztah k Zemi.

Jako ukázka z této mé neoblíbené kategorie se po shlédnutí traileru nejprve jevil i nový film Ad Astra od režiséra Jamese Graye, ve kterém Brad Pitt coby takřka nadpřirozenými schopnostmi obdařený astronaut zachraňuje Zemi před výboji pocházejícími z před mnoha lety ztracené kosmické výpravy jeho filmového otce. Výprava mířila až kamsi za hranici heliosféry, nakonec však po celou dobu zůstala "zaparkovaná" poblíž Neptunu, odkud probíhalo dálkové pátrání po mimozemských civilizacích. Pittův herecký otec – kapitán projektu Lima - Clifford McBride - je zde vyobrazen jako muž posedlý svou misí najít inteligentní život ve vesmíru, který je ochoten kvůli splnění svého úkolu, či spíše snu, zabít celou svou posádku. Ta se během dlouhé mise mnoho miliard kilometrů od Země vzbouřila a požadovala návrat domů, a velitel posádky se jí proto rozhodl odpojit od život podporujícího systému. V rámci povstání na kosmické stanici došlo k spuštění SOS signálu, který se na Zemi projevil jako ničivé energetické výboje. Brad Pitt, resp. jeho role Roy McBride, nejprve pomáhá s detekováním polohy projektu Lima, a nakonec se dostává až ke svému otci v rámci mise, která má projekt zničit pomocí nukleární nálože.

Film nicméně není jen vyprávěním o hrdinské záchraně Země před z kosmu přicházejícími výboji. V určitém náznaku přináší i poselství mnohem subtilnější, vycházející z dosud málo využitého potenciálu sci-fy přimět lidi k opuštění jejich antropocentrického pohled na svět a k proměně dosud dominantního pojetí života na Zemi.

Setkání otce a syna, dvou výjimečných astronautů, na vzdáleném místě sluneční soustavy, jsou jednou z hlavních linek celého děje, které se dotýkají mnoha emočních a vztahových otázek, stejně jako psychologická transformace ústředního hrdiny v průběhu mise, který coby takřka bezcitný tvrďák postupně během svého letu k Neptunu dochází k zjištění, co to přesně znamená být osamělý, a na jakých hodnotách v životě skutečně záleží.

Clifford McBride, který svého syna kvůli vesmírnému projektu Lima opustil, když mu bylo 16 let, se po mnoha letech soustavné práce nedopátrá jediné mimozemské civilizace a neustále zaznamenává jen spousty sice nádherných, ale mrtvých planet. Při setkání se svým nyní již dospělým synem, který pro něj nikdy nebyl tak důležitý jako jeho vesmírné objevné cesty, zjišťuje, že svůj život obětoval hledání vzdušných zámků namísto nacházení smyslu v tom, co mu nabízel jeho pozemský život. Odmítne se s Royem vrátit na Zemi a místo toho umírá vznášející se ve svém skafandru ve volném prostoru, aby následně vybuchnul spolu se svou kosmickou lodí, do které Roy mezitím uložil nálož. Roy se vrací zpátky na Zemi, kde si náhle začíná užívat toho, co dřív přehlížel.

Konstatování, že Země skutečně je a nadále zůstává jediným místem, na kterém se nachází život, nota bene civilizace, a že to jediné, co máme, jsme my sami, je jedním z nejsilnějších poselství celého filmu. Obzvláště v době, kdy jako lidstvo čelíme environmentální a klimatické krizi, kterou jsme si způsobili systematickým ničením základních fyzikálních vlastností zemských systémů, které nám tuto jedinou modrou planetu v celém vesmíru umožňují obývat, může smíření se s touto skutečností nabídnout poněkud odlišnou perspektivu na naší Zemi. Nač hledat jiné vesmírné civilizace, nebo se pokoušet o obsazení cizích planet bez života, když se neumíme postarat ani o to jedno jediné překrásné vesmírné těleso, které lidstvu dalo zrod a podmínky k přežití? Dokáži si toto uvědomit i ti, jejichž pohled na svět je převážně antropocentrický a technooptimistický?

Technooptimismus ostatně bere za své již při pohledu na vesmírné stanice na Měsíci i na Marsu, které ve filmu Ad Astra figurují, a z nichž ani jedna svým obyvatelům nepřináší takovou kvalitu života, jako planeta Země. Lidé zde musí žít a pohybovat se v uzavřených prostorách s pomocí mnoha technologií a zcela mimo kontakt s živou přírodou. Těžko si představit, že by se v podobných úkrytech dobře žilo nejbohatší vrstvě obyvatel, o niž se často proslýchá, že si na odlehlých místech planety (podle některých fantasmagorických konspirací dokonce i na Měsíci) buduje důmyslné bunkry, do kterých se plánuje skrýt před klimatickým a na něj navazujícím společenským rozvratem.

V souvislosti s technologiemi mě film opět přiměl k ještě jednomu zamyšlení. Co stojí za nebetyčným nepoměrem mezi důvěrou, kterou dnešní technokratická společnost, včetně politických a ekonomických elit, chová k nejrůznějším technickým vymoženostem, které nepochybně jsou produkty vědeckého pokroku, a nedůvěrou, kterou má k vědám o Zemi? Proč by někdo, kdo nevěří vědcům, chtěl prožít svůj život v uměle kontrolovaném prostředí, které zcela závisí na vědeckých poznatcích a pokroku? Netřeba přitom pro příklad chodit až na daleký Měsíc. Tisíce lidí denně vstupují na palubu létajících strojů, které ve vzduchu vysoko nad zemí letí jen díky důkladným propočtům konstruktérů a vědců. Člověk se dobrovolně nechá uzavřít do prostoru, v němž jeho život plně závisí na člověkem vytvořených modelech a vědecky zjištěných fyzikálních vlastnostech atmosféry. Proč je pro nás jednodušší uvěřit kontrolkám v kokpitu pilota, které nás upozorňují na každý závažný technický problém bránící v bezpečném provozu, zatímco všemi barvami zářící a blikající a jako na poplach řvoucí kontrolky na našem zemském systému ostentativně ignorujeme?

Možná je to proto, že ze Země se nedá vystoupit, ani vyskočit s padákem. Tím spíš je potřeba spojit síly, a rozbitý systém urychleně opravit. Jinak… zbytek si zajisté domyslíte sami.