Je silvestrovský podvečer a na sociálních sítích sleduji svou sociální bublinu. Veselá PFka s přáním všeho dobrého či nadějeplné bilancování uplynulého roku mých nejinspirativnějších přátel se mísí s obrázky australských požárů, povzdechy nad silvestrovskou pyrotechnikou a zvěstmi o nastartování výzkumu klimatického inženýrství v USA. Těžko si představit bizarnější a zároveň výmluvnější závěr tohoto roku.

Rok 2019 byl v mnoha ohledech zlomový. Jako lidstvo jsme se octnuli na okraji propasti. Mnozí to už pochopili a všude na světě tak roste masivní klimatické hnutí. V Česku o něco pomaleji. Asi proto, jak dlouho tu strašil Václav Klaus, a možná i proto, kolik lidí je v exekucích, nebo musí chodit do druhé práce, aby zaplatili nájem. Přesto se i u nás daly věci do pohybu a vzniklo mnoho inspirativních projektů. Nakonec i Andrej Babiš nejspíš vyhodnotil, že by mu další blokování EU v dosažení klimatické neutrality na PR moc nepřidalo, a kývnul na českou účast v boji proti největší hrozbě lidstva. Ale pořád je před námi opravdu hodně práce. A to nejen v ulicích nebo v poslanecké sněmovně, ale především v uvádění dekarbonizace do skutečného chodu. A hodně práce musíme také udělat ve svých hlavách. Abychom mohli nastoupit na udržitelnou cestu naší existence, musí se od základu změnit nejen to, jak jako společnost fungujeme, ale také to, jak myslíme a cítíme. Jak uvažujeme sami o sobě a jak se vztahujeme k ostatním lidem. Musíme se od základu změnit to, jak trávíme své životy, co jíme, děláme, jakým způsobem nakupujeme, cestujeme, jaká čteme média, jaké máme sny a aspirace, jaké vyznáváme hodnoty, jak jako společnost spolupracujeme a pomáháme si navzájem… Mohla bych pokračovat dál a dál. Oč tu běží je to, že jako společnost musíme změnit nejen způsob, kterým vyrábíme a využíváme energii. My té energie totiž musíme také začít využívat mnohem méně. A mnohem více jí naopak musíme nacházet sami v sobě.

Úplně vidím, kolik z vás si teď řekne - BACHA – zelená ideologie! Zelená totalita! Zelený komunismus. Manipulace myšlení lidí. Klidně to říkat můžete. Pravdou je, že oponenti změn nutných k přechodu k udržitelnosti žádnou jinou smysluplnou alternativu nemají. Alternativou zastánců starých pořádků je nic nedělat a dál slepě kráčet do propasti, která je teď už nadohled. Zatímco ještě před pár lety byla propast schovaná za horizontem, pěkně za kopečkem, kam nebylo vidět, teď už jsme nakráčeli přímo do údolí, odkud jí mámě pěkně na dohled. Teď je na nás, jestli změníme směr a nenakráčíme jí dobrovolně přímo do chřtánu. Už nemáme co ztratit. Jen naše nezdravé zvyky, nemocné duše a pokračující devastaci. Nebo je vám vaše auto, váš bankovní účet, váš steak, vaše dovolená v Karibiku a nejnovější šaty z obchodního centra milejší než vlastní život?

Mým známým nedávno málem umřelo dítě. Naštěstí přežilo, ale lékaři jej vytahovali hrobníkovi z lopaty. Rodičům se na chvíli docela zastavil celý svět – najednou viděli, že jim na ničem jiném, než na jejich dětech nezáleží. To samé teď nejspíš prožívají obyvatelé Austrálie, kterým země v důsledku klimatických změn doslova hoří před očima. Mezitím jiní obyvatelé té stejné země odpalují rachejtle v Sydney, protože profit z turistů, kteří kvůli tomu přijeli, je pro ně důležitější než bezpečí obyvatel. Přála bych si, abychom my všichni k tomuto uvědomění – že nezáleží na ničem jiném než na životech našich bližních – přišli mnohem dřív, než bude příliš pozdě. Není nutné, abychom k tomuto uvědomění všichni museli dojít tváří v tvář zubaté. Abychom však mohli z materiálních hodnot přesedlat na ty duchovní, a uvědomit si tak své životně důležité propojení se Zemí a živou přírodou, musíme nejprve nalézt své „nové já.“ Proto bych všem lidem přála aby právě v roce 2020 své „nové já“ dokázali najít.