Mému synovi budou v prosinci čtyři roky. Přesto se letos opět nedostal do mateřské školy, do které chodí jeho starší bratr. Znovu zažíváme stres, který jsme poznali už u prvního dítěte. Zbyde na syna místo, až si rodiče, kteří podali pro své děti vícero přihlášek, konečně vyberou preferovanou školku? Budeme muset platit školku soukromou? Čeká nás každodenní rozvážení dětí na dvě různá místa? Budu si moct navýšit úvazek v práci, nebo budeme dál žít ze dvou polovičních platů? Spousta otázek a nepříjemné nejistoty.

Celá tahle šaráda se přitom odehrává v kontextu nedávných velikášských prohlášení českého premiéra, podle kterého je potřeba ženy „všemi možnými prostředky podporovat“ v rozhodnutí mít více dětí a rodit je v mladším věku. Pominu-li jeho dehumanizující, sexistickou a povýšeneckou rétoriku, ráda bych věděla, zda si premiér uvědomuje, že v zemi jíž vládne je státní podpora rodičovství asi stejně tak účinná jako je vliv zemědělských dotací na řešení sucha. To, co by rodičům (nejen ženám, jak často nesprávně zaznívá z úst zejména politiků-mužů) nejvíce pomohlo, je totiž státem garantovaná pomoc s péčí o jejich předškolní děti. Není to tak dávno, co poslanci smetli ze stolu státem garantovaná místa v MŠ pro dvouleté děti. Že však nadále zůstane problémem umísťovat i děti, kterým táhne na čtvrtý rok, je už naprostý výsměch všem lidem, kteří v této zemi pracují a přitom vychovávají děti.

V případě městské části Praha 8, kde bydlíme, je ovšem patrně na vině také neschopnost a celková anti-občanskost místního zastupitelstva. Ta se rozpíná od nezájmu o veřejnost (na začátku volebního období nové vedení sestávající z ODS, koalice TOP 09 a STAN, a Patriotů například ze stolu smetlo i všechny vybrané projekty určené k financování z participativního rozpočtu, mezi nimiž byl i projekt na zastínění a zazelenění hřiště Košinka, který jsem navrhla společně s kamarádkou zahradní architektkou, či ozelenění některých ulic), či nedostatečné prioritizace sociální oblasti, projevující se třeba právě neschopností nastavit jednoduchý a transparentní systém přihlášek do MŠ (celý systém dodnes nebyl digitalizován tak jako je tomu v mnoha jiných městských částech), až po neschopnost ukočírovat živelný development zejména kolem Palmovky, který do čtvrti přivádí nové obyvatele. Pravda, nové budovy slouží spíše jako spekulativní investice, i tak se do nich však tu a tam přestěhuje někdo, kdo v nich pak skutečně bydlí a třeba kromě hromadění peněz může mít i nějaké potomstvo… S tím však místní vedení zjevně nepočítá. Stávající kapacity občanské vybavenosti jsou přeci nafukovací a musí stačit!

A tak se například na naší školku letos hlásilo 122 dětí, zatímco přijato jich bylo jen 27. Některá místa se ještě uvolní, protože kvůli předpotopnímu způsobu přihlašování si spousta rodin zvyšuje šance na umístění dítěte podáním vícero přihlášek na různé školy. Mladší děti pak musí čekat, až se rodiče těch čtyřletých rozhodnou, kterou ze školek nakonec vyberou. Rodiče tříleťáků mezitím zakusí stres a období nejistoty, které popisuji v úvodu článku. A taky šalamounské rozhodování, zda vyhovět oblíbené paní ředitelce, které nechtějí celý proces zkomplikovat procedurami spojenými s podáním odvolání, a touhou podat zpětnou vazbu neschopné radnici, která by se jejich odvoláním musela věcně zabývat, řešit jej, a vyhodnocovat na jeho základě svou školskou politiku.

Je přitom evidentní, že míst v mateřských školách by mohlo být dost. Některé radnice s progresivním vedením se s tímto problémem už dávno docela dobře popraly. Příkladem jest Praha 7, kde se do školky běžně dostávají i dvouleté děti. V jiných městských částech rodičům situaci ulehčuje elektronický systém podávání přihlášek, který následně vyhodnocuje preference jednotlivých rodin a podle toho děti do školek umisťuje. Jsem přesvědčena, že i u nás to dnes mohlo vypadat úplně jinak, kdyby byly volby v roce 2018 dopadly trochu jinak. A kroutím hlavou nad tím, co vlastně ti politici na naší radnici dělají. Zřejmě přemýšlí nad tím, co dalšího by v duchu osekávání sociálního státu mohli ještě škrtnout, a co naopak z omezených místních zdrojů ještě přihrát nějakým těm soukromníkům. Naděje na lepší zítřky, alespoň v příštím volebním období, však umírá poslední.