Václav Klaus v souvislosti s bojem o Šumavu oznámil, že má větší strach z environmentalismu než z Al-Káidy. Má to opodstatnění: náš pan prezident není tak významný politik, aby se musel bát teroristů, ti nemají důvod po něm jít. Ekologové zato mohou ukázat, že je směšný nebo, že se mýlí, a to je pro pana prezidenta téměř smrtelná hrozba. Nicméně: slova a postoje se nyní vyostřují právě kvůli Šumavě…

Brouk a park
Ekologičtí aktivisté riskují na Šumavě hodně. Riskují, že se většina společnosti utvrdí, že platí jasný obrázek: ano, jsou to ti šílenci, kteří se uvazují ke stromům. Ano, jsou to ti fanatici, kteří mají raději brouky, uschlé stromy a nějakou abstraktní zbožštělou Přírodu než lidi…

Riskují, že se mnoho lidí utvrdí, že pan prezident má pravdu: jsou to nebezpeční fanatici, kteří nerespektují demokratické normy a liberální hodnoty. A navíc ničemu nerozumějí – vždyť je tak jasné, že les se musí chránit před kůrovcem…

Spor o to, jak bojovat s kůrovcem je přitom jen jednou, a to tou méně důležitou, částí boje o Šumavu. Je jasné, že na to, jak les chránit, (nechat) obnovovat, jak se chovat v podmínkách přemnožení kůrovce, jsou různé názory, a to mezi odborníky i laiky.

Ta podstatnější otázka je, jak se chovat k národnímu parku. Jestli jako k národnímu parku nebo prostoru pro podnikání, respektive jak a nakolik lze tyto dvě roviny zkombinovat

Park
Jisté je jedno: ten park tam vůbec nemusí být. To, že vznikl a je v nějaké míře udržován, je věcí dohody, politického rozhodnutí, není to žádný přírodní zákon.

Nemusíme mít žádné národní parky, jestli nás obtěžují a dohodneme se na tom. Podobně není žádným přírodním zákonem, že například nelze zbourat Svatovítskou katedrálu a postavit místo ní něco modernějšího.

Je to otázka vyspělosti, kulturnosti, bohatství té které společnosti. Toho, jak tyhle proměnné vnímáme a měříme. Jak s nimi umíme zacházet.

Konkrétněji: jak bojovat s kůrovcem se odvíjí mimo jiné od toho, jak je národní park vymezen, jaké má hranice, jak jsou narýsovány bezzásahové zóny, nakolik jsme rádi, že existuje…

Zjednodušeně řečeno: Ten park vznikl jako křehký kompromis, první zóny jsou tak malé a roztříštěné, že nelze vytvořit smysluplné nárazníkové pásmo proti kůrovci a jsou v podstatě dvě základní možnosti: buď první zóny rozšířit a zcelit a tím omezit dopad kůrovcové kalamity a ovšem i podnikatelské aktivity, anebo první zóny prokácet a stavět sjezdovky a domy v jejich hloubi.

Jana
Ti ekologičtí „fanatici“ odmítají aroganci moci, která nechce vést dialog nejenom s nimi, ale ani s odborníky, kteří mají jiný názor. Odmítají moc, která má boj s kůrovcem jako záminku pro zásadní omezení až likvidaci národního parku.

Jak už řečeno – názor, že park má být omezen, je legitimní a z pohledu mnoha místních lidí to asi vypadá mnohem logičtěji a naléhavěji, než z pohledu z Prahy.

Jenže totéž platí i o tom druhém názoru: že park je větší hodnota, než nová sjezdovka, že nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit likvidovat takovou hodnotu, že nechceme kvalitu života měřit jenom ekonomickými parametry.

Tenhle názor v sobě nemá ani stopu fanatismu nebo odmítání liberálních hodnot a demokracie: žádá diskusi a dialog, je v naprostém souladu s moderními ekonomickými a sociologickými výzkumy, které kvalitu života měří šířeji než prostřednictvím HDP, je v souladu s tím, že podle všech velkých průzkumů jsou lidé nejšťastnější v zemích, které jsou nejenom ekonomicky prosperující, ale také „ekologické“.

A když arogantní moc žádný dialog nepřipouští, odhodlají se „fanatici“ k pokojnému projevu občanské neposlušnosti.

Z Jany jde opravdu hrůza: je to vysokoškolačka, aktivistka Greenpeace, nenásilí je pro ni podmínkou jakéhokoli protestu. A také vyčerpání předběžných pokusů o navázání kontaktu: dopisy, články, petice…

Reakce žádná, a tak se Jana ve svém volném čase, bez nároku na jakoukoli odměnu přiváže ke stromu, kde stráví více než deset hodin s rukama v řetězech. Je jí jasné, že je to symbolické gesto. Že ji nakonec od stromu odstřihnou, zatknou, že bude mít problémy s policií. Že nespasí ani svět, ani Šumavu. A pravděpodobně ani ten strom, u kterého celý den na pokraji fyzického vyčerpání stála.

Ale je jí také jasné, že jako občanka, která požaduje po svých úřednících, aby věnovali pozornost opozičním odborným i laickým názorům, nemá zase tak mnoho možností. V téhle zemi arogantní politici s lidmi mnoho nemluví. Nebo s tím máte jinou zkušenost? A jednodušší účinné metody?

Fotka Jany se dostala do českých médií i do světa prostřednictvím agentury Reuters. Spolu s ní se při blokádě střídají desítky dalších aktivistů.

A politici začínají mluvit o nutnosti jednání…