Nehorázný komentář k boji o Šumavu napsal šéfredaktor týdeníku Euro Pavel Páral, (Nech brouka žít, Euro 32-33). Je to ukázka demagogie a manipulace a také další doklad toho, že v boji o Šumavu přituhuje. Že jde o hodně – o víc než o kůrovce, jednotlivé stromy, část lesa, dokonce o víc než o pojetí národního parku. Jde o občanský protest proti zvůli moci a projev vůle dostat se z „občanské krize“.

Páral: zpátky na stromy!
Pavel Páral píše, že na Šumavě národní park nikdy neměl vzniknout a že doufá, že Šumava o tento status brzy přijde. OK, to je naprosto legitimní názor. Nicméně zdůvodnění tohoto názoru a charakteristiky zastánců názoru opačného už v pořádku nejsou. Naopak – jsou nehorázné.

Páral vysvětluje: Na Šumavě se vždy dřevo těžilo, hospodařilo se tu, je to kulturní krajina a tetřev tady i při té těžbě žil, tak proč to měnit…?! To je zdánlivě logický, jasný argument – nicméně zdůvodňovat nějaký projekt minulostí, je opravdu málo. A autor nepochybně velice dobře ví, že pravidla ochrany přírody, vytváření národních parků, podobně jako třeba ochrany památek se vytvořila relativně nedávno. A že pro to byly vážné důvody: jednak byla společnost už natolik bohatá, že si to mohla dovolit. Jednak devastace přírody postoupila už tak daleko, že si společnost uvědomila, že je třeba zachránit alespoň něco.

Na Šumavě se způsob života a hospodaření změnil mnohokrát a není nijak samozřejmé, že by se tam měl konzervovat ten, který tam převládal dejme tomu před sto lety… Pavel Páral se svým způsobem dopouští argumentace, kvůli níž jsou opakovaně – a většinou neoprávněně – zesměšňováni ochránci přírody: vraťme se do minulosti, „zpátky na stromy“!

Zasévání nenávisti
Ale budiž, tady Páral jen lehce manipuluje. V charakteristice zastánců opačného názoru už výrazně přitvrzuje: snaží se čtenáři vnutit představu, že národní park má podobu vědecké laboratoře, která přírodovědcům zajistí dobrou obživu, která ale naopak velice znesnadní obživu místním lidem a že ti budou vystěhováni do budějovických paneláků.

A že ekologové bojují za limity těžby uhlí v severních Čechách, brání Horní Jiřetín a vůbec jim nevadí, že lidé z Modravy budou kvůli té „laboratoři“ také vystěhováni.

Je to podle Párala nesmyslné a nebezpečné ekologické inženýrství a ekologové navíc nerespektují vlastnická práva v případě soukromých i státních lesů a mělo by tedy být s nimi podle toho zacházeno. Tedy jako se zločinci.

Je to ukázkový způsob, jak zasévat nenávist: vědci proti místním lidem, ekologové proti místním lidem, park jako místo, které není k životu, aktivisti jako zločinci.

Omyly a lži
Přitom není složité doložit, ukázat či vysvětlit, že nic z toho není pravda. Nikdo vážně neprosazuje koncepci národního parku jako přírodovědecké laboratoře, vědci i ekologové se shodují v tom, že park je tu pro lidi, jinak nemá smysl. Jasně: na vymezení parku, míru omezení apod. jsou různé názory. To ovšem neznamená, že ekologové a vědci zastávají názor extremistický. Stačilo by, kdyby se jich Pavel Páral zeptal a nevymýšlel obraz nepřítele.

Představa, že vědci se budou na parku dobře živit a seberou tak obživu místním, je komická. Stejně jako ta, že by někdo počítal s vystěhováním lidí z Modravy do paneláků a že aktivisté by s takovou představou souhlasili, nebo jim byla lhostejná. Pavel Páral je ekonomický komentátor a analytik, tak by snad mohl zkusit své teze doložit nějakými čísly: kolik vědců se živí – a jak skvěle – na Šumavě? Kolik lidí se vystěhovává a proč? Kolik příležitostí pro podnikání poskytuje režim národního parku…?

Jistě: národní park může řadě lidí na Šumavě život komplikovat, z pohledu místních mohou problémy vypadat jinak – tohle žádný normální aktivista ani vědec nezpochybňuje. Zároveň platí i to, že Šumava není majetkem místních lidí a že národní park je příležitostí pro rozvoj turistiky.

A k tomu nerespektování vlastnických práv. To je opravdu hutná a nechutná výzva k pojímání aktivistů, jako zločinců. Pavel Páral přitom velmi pravděpodobně ví, že na Šumavě se vede i právní bitva, že na správu národního parku byla už podána řada trestních oznámení, že existují jasné doklady, že kácení je nelegální, a že naopak mají občané na takovouto formu protestu právo.

Občanská krize
Myslím, že lze u nás mluvit o „občanské krizi“. Lidi jsou otrávení, rezignovaní, politikům nejenom nedůvěřují, ale masově je považují i za nekompetentní a zkorumpované. V posledních parlamentních volbách prožili euforii z „vykroužkování“, která se velice brzy zhroutila ve zklamání z „nových tváří“.

Názor, že politici v propojení s průmyslovou lobby si tady dělají, co chtějí, je velmi silný a nepochybně do určité, možná značné míry oprávněný. Když se téhle svévoli postaví skupina aktivistů i běžných občanů, mobilizuje řada politiků a médií proti nim – představují je jako samozvance, fanatiky, zločince, dobře placené exhibicionisty… /Známe z minulosti…/

Daří se: důvěra v tento obraz je skoro stejně silně zastoupena jako nedůvěra v politiky a média.

A to je ta krize: nedůvěřujeme politikům, ale také těm, kteří proti nim protestují, nedůvěřujeme si navzájem a nedůvěřujeme informačním zdrojům, z nichž bychom se měli dozvědět něco o příčinách naší nedůvěry. A o tom, jak ji zkusit překonat.

Ale zdá se logické, že bychom měli začít s důvěrou v sebe. A od ní teprve odvodit případnou důvěru v politiky.