Přes čtrnáct hodin strávili v jaderné elektrárně, aniž by si jich kdokoli všimnul. Pak pověsili na chladící věž transparent s nápisem „Kuk!“ a nechali se zatknout. Francouzští aktivisté Greenpeace pronikli hned do tří jaderných elektráren a upozornili na to, jak zoufale nedostatečné je jejich zabezpečení.


Gripen s námi…
Stres testy, kterými evropské jaderné elektrárny nyní s velkou pompou prošly, nepočítaly například s takovými riziky jako je teroristický útok. Francouzské Greenpeace tedy ukázalo, jak snadné je jadernou elektrárnu ohrozit. Prostě stačí vejít, dojít k reaktoru, procházet se po areálu… Když jste Greenpeace, tak pověsíte transparent a vyvoláte veřejnou diskusi o rizicích a odpovědnosti…. Ale vejít může i někdo jiný…

Francouzi ukázali, nakolik je naivní si myslet, že jaderné elektrárny jsou bezpečné. Dobrá, v Evropě snad nehrozí kombinace zemětřesení a tsunami jako ve Fukušimě, ale hrozbu teroristického útoku vyloučit nelze, stejně jako technologické selhání nebo chybu člověka. Žádná z těch možností není příliš pravděpodobná. Ale možné důsledky jsou hrozivé.

A čím dál víc Evropanů má pocit, že se jim v blízkosti takové hrozby nechce žít. Dokonce i ve Francii, tradiční projaderné evropské baště, se láme veřejné mínění a většina Francouzů si začíná přát konec jaderného programu.

Poslední baštou tak zůstáváme my. Však také premiér Petr Nečas ví, jak s teroristy zatočit: nedávno uvedl, že abychom ochránili rozvoj našich jaderných elektráren, musíme nakoupit nadzvukové stíhačky. Člověk se hned cítí lépe a bezpečněji, když si představí, jak ostříží oko gripenů zachytí každého, kdo přeleze temelínský plot… Jako to zvládly francouzské stíhačky…

…a zlé pryč
Jedním z problému současné jaderné energetiky je její bohorovnost . Nepřipouští si problémy. Bagatelizuje rizika. Po Černobylu stejně jako po Fukušimě.

Shodou okolností se v této souvislosti dá připomenout známý Peter Principle, což lze do češtiny přeložit jako Petrův princip. Původní znění principu odkazuje k běžné manažerské teorii: každý, kdo je na svém místě v organizaci výkonný a kompetentní, je povýšen. Povyšování trvá tak dlouho, dokud jednotlivec nedosáhne pozice, na kterou už nestačí, na té pak zůstává. Každá organizace tedy spěje do bodu, kdy na všech pozicích zaměstnává nekompetentní lidi.

To je pochopitelně anekdotický obraz, byť jeho podobnost s některými reálnými organizacemi nelze podceňovat. Vážnou interpretaci nabízejí autoři knihy o výbuchu ropné plošiny Deepwater horizon, američtí univerzitní profesoři William Freudenburg a Robert Gramling. „Petrův princip“ dnes podle nich platí pro rozvoj technologie: ta se pravděpodobně dostala za bod, kdy si můžeme být jisti, že bude dělat to, co od ní očekáváme. A velmi pravděpodobně jsou možné škody, které způsobí, větší než naše schopnost těmto škodám předcházet a odstraňovat jejich následky.

Příliš pesimistický pohled? Možná. Ale bohorovnost či aplikace „Petrova principu“, podle níž nekompetentní lidé rozhodují o nespolehlivé technologii, mnoho optimismu také nepřináší.