Časopis Time vyhlásil minulý týden osobností roku „protestery“, ty, kteří svým odporem proti mocným výrazně proměnili svět. Time zároveň konstatoval, že tento rok je jasným dokladem, že nenastal „konec dějin“, který v euforii po pádu komunistických režimů oznamoval americký politolog Francis Fukuyama. Je ovšem otázka, nakolik v redakci znají Česko. Tady se totiž zdá, že konec dějin přece jen nastal

Arabové mají koule
V protestech, které otřásly Afrikou, Arabským poloostrovem, Spojenými státy i Evropou šlo samozřejmě na různých místech o různě vysoké sázky. V Tunisku, Egyptě, Lybii nebo stále ještě Sýrii šlo a jde protestujícím o dosažení stavu, který se alespoň podobá systému, který protestující v Americe a Evropě považují za nepřijatelně zkorumpovaný a nedemokratický.

Navíc a především: V Africe a v Asii demonstranti na ulici umírají nebo riskují, že budou odvlečeni do mučíren. Time cituje řidiče náklaďáku, který se účastnil akcí „Occupy“ v Oaklandu v Kalifornii: „Mám pocit, že v jiných částech světa mají větší koule, než máme my.“

Skutečně je těžké si představit, že v našem západním světě by demonstrace pokračovaly i poté, kdy v podstatě denně do lidí na ulicích střílejí vojáci tak, jako třeba v Sýrii.

Nicméně – protestující a jejich protesty mají i mnoho společného.

Největší protest od roku1848
Všude na světě jsou na čele protestů především mladí vzdělaní lidé ze střední vrstvy. Všude na světě mají pocit, že systémy, v nichž žijí jsou dysfunkční, nahrávají bohatým a mocným a brání změně. Protestující nejsou téměř vůbec ovlivněni stávajícími politickými stranami a ideologiemi, je to hnutí zdola. A konečně: dvacet let po pádu komunismu a ohlášeném „konci dějin“ mají pocit, že prožívají pád globálního kapitalismu a touží po nějaké nové třetí cestě.

Po nové společenské smlouvě, která by je brala vážně.

Podle časopisu Time je to větší protest než ten, který povalil komunismus, větší otřes než šedesátá léta minulého století. Lze jej srovnat s revolucí v roce 1848.

Ta začala demonstrací v Paříží a po třech dnech svrhla francouzskou monarchii. A pak se i díky tehdejší špičkové technice - telegrafu nebo železnici – rozšířila do celé Evropy. Demonstraci vyjadřující solidaritu s evropskou revolucí tehdy uspořádali i v New Yorku. A v jejím průběhu demonstranti obsadili park několik bloků od Wall Street...

Ano, i to mají dnešní protestující po celém světě společné – je pro ně důležitá moderní technologie, tentokrát například v podobě sociálních sítí.

A Kotlina?
U nás se zdá, jakoby konec dějin skutečně nastal. Jako bychom se pohybovali v podivném bezčasí, sice nikoli zrovna nadšení a šťastní, ale tak nějak bez zájmu. Paradoxně podobně ostražití vůči mocným i vůči těm, kteří by chtěli nějakou změnu.

Nemáme rádi svoje politiky, nedůvěřujeme jim, máme je za kariéristy a korupčníky...Minulý rok jsme se nechali téměř euforicky strhnout kroužkováním u voleb, představou, že politiky vyměníme a možná i změníme. Částečně jsme je vyměnili a zjistili, že ti noví mají mnohdy ještě více problémů se lhaním a korupcí než ti staří... A? Nic, nadále máme tendenci považovat ty, kteří proti těm politikům protestují za podezřelé extremisty.

Naše „vláda boje proti korupci“ má u svých vlastních ministrů zřejmě více problémů s korupcí, než kterákoli předchozí vláda.

Naše „vláda rozpočtové odpovědnosti“ provádí právě tu v Evropě tolik kritizovanou přeměnu politiky v aplikované účetnictví: nemá vlastní ekonomickou koncepci, reformy jsou pro ni totéž, co škrty diktované situací na finančních trzích. Politickou vizi nahrazuje strašením – nesmíme dopadnout jako Řecko... Ale co to vlastně znamená?

Nevíme to, tak zkusíme problémy vyřešit podobně, jako když si malé dítě hraje na schovávanou: zavřeme oči. Protože když je zavřeme a budeme dělat, že nejsme součástí Evropské Unie a že ji navíc ani nepotřebujeme, třeba se všechno v tichosti nějak vyřeší...

Problém je v tom, že tady už dávno řešíme v principu stejné problémy jako v Řecku, Itálii nebo ve Španělsku. A nejde ani zdaleka jen o výši státního dluhu. Jde o dysfunkčnost systému, ve kterém žijeme, o to, že nepoměr sil mezi mocnými a bohatými a těmi ostatními, mezi korporacemi, bankami, finančními trhy a volenými institucemi začíná vypadat jako opravdová krize demokracie. Že volání po „nové společenské smlouvě“ je zcela na místě.

Ve Španělsku nebo v Řecku chodí protestovat stovky tisíc lidí. U nás stovky. Méně než když jde o pokus vyhnat z města „nepřizpůsobivé“.

Škoda. Tam, kde pro nás, zdá se, dějiny končí, jinde znovu začínají. Po dvaceti letech „návratu do Evropy“ jsme si řekli „dost“. Těžko říct, co se to tu vlastně děje a proč. Ale možná nás čeká něco jako sto roků samoty. Možná je to tím jazykem – samé by a aby…

A jeden smutný symbol v těchto dnech přibyl: zemřel jeden z mála velkých českých protesterů.

Přesto přeze vše: hezké svátky a dobrý rok!