My vám rozvrátíme zemědělství a vy nám poskytnete levné džíny a velké zisky. A zadruhé: čím víc jídla vyhazujeme, tím pravděpodobnější je, že u vás vypukne hladomor. Tak vypadá logika globalizace podle dvou dokumentů, které uvede letošní festival dokumentárních filmů Jeden svět.

Indové se zabíjejí
V Evropské unii ročně vyhodíme 90 milionů tun potravin. A navíc: čím víc toho bohatý svět spotřebovává, byť třeba nakonec vyhazuje, tím spíše rostou světové ceny potravin – ano: čím víc toho „my - bohatí“ vyhodíme, tím pravděpodobnější je, že „vy - chudí“, zažijete hladomor.

Každých třicet minut spáchá jeden indický farmář sebevraždu. Za posledních patnáct let se zabilo už 250 000 farmářů. Jsou zadluženi a nemají na nákup nových semen bavlny. Ta semena v Indii prodává americká firma Monsanto, která je bohatě dotována americkou vládou. Z 90% ovládla indický trh, ale její semena jsou pro většinu farmářů příliš drahá a nehodí se pro jejich malá pole bez umělého zavlažování.

Monsanto vydělává na prodeji semen bavlny na indickém trhu 750 milionů dolarů ročně. Bavlna se z Indie vyváží do Číny, kde z ní špatně placení a přetěžovaní dělníci – otroci šijí džíny. Ty se pak většinou vyvážejí do Spojených států.

Celosvětově ceněné dokumenty Bitter Seeds režiséra Michy X. Pelleda a Taste the Waste Valentina Thurna mohou vyvolávat hlubokou depresi. Hněv, smutek, celou škálu emocí... Jsou to dobré filmy.

A pochopitelně vyvolávají celou řadu otázek.

Jak utéct blahobytu?
Může se naše blahobytná konzumní společnost vůbec z uzavřeného kruhu nadbytku vymanit? ( Jsme jako celek nechutně blahobytní a bohatí bez ohledu na dočasné krize, na to, že v Řecku nebo Španělsku to na první pohled na blahobyt vůbec nevypadá a čeští nezaměstnaní a důchodci si na něj také rozhodně ztěžovat nemohou podobně jako mnozí jiní příslušníci „99%“po celém bohatém světě...)

Není tenhle systém prostě na produkci nadbytku založený? Aby někdo mohl mít práci a platit daně a jeho zaměstnavatel mohl vést firmu a platit daně, tak někdo jiný musí vyhazovat tuny potravin, aby se na regály mohly naskládat nové tuny... Ostatně: majitel supermarketu platí někoho, aby čistil regály a někoho dalšího, aby do nich dával nové zboží...

Není to tak, že když se přestane plýtvat - a nejde samozřejmě jen o potraviny - tak spousta lidí přijde o práci, stát o daně a celý systém se začne hroutit? A rozhodně nebude mít na to, aby pomáhal chudým?

Je tenhle systém schopen nějaké jiné racionality, nějaké uměřenosti, spravedlivějšího rozdělování, ohleduplnosti..., aniž by se zhroutil? A navíc: chce to vůbec někdo?

Není tenhle systém vlastně svým vlastním vedlejším produktem, kterého se nemůže zbavit, aniž by zlikvidoval sám sebe? Abychom netrpěli nedostatkem, musíme vyprodukovat nadbytek a i kdybychom nechtěli, také musime nadbytečně spotřebovávat...

A ostatně: jsou indičtí farmáři schopni „nakrmit“ Indii na základě tradičních zemědělských metod? Není těch 250 000 mrtvých farmářů jen nezbytnou cenou za nezbytný „pokrok“?

Pekař a elektrárna
Roland Schuren je pekař, který peče pro supermarket a každodenně vyhazuje 20% své produkce. „Bolí to,“ konstatuje a vysvětluje: „Pečeme šedesát druhů chleba a třicet druhů vek. Zákazník to chce, chce výběr a chce ho mít až do večera. Respektive supermarket chce, aby regály byly plné až do půl sedmé večer, jinak to nevypadá dobře.“

Takže: napřed to má funkci „vypadat dobře“ a pak se to vyhodí. Co je to?

Schuren přišel na relativně banální věc: pečivo má kalorickou hodnotu srovnatelnou se dřevem, když se nadrtí a smísí s dřevěnými peletami může vyhřívat pekařské pece. „To, co vyhazujeme pokryje naši energetickou potřebu,“ konstatuje pekař. „Kdyby se tak chovaly všechny německé pekárny, mohla by být okamžitě odstavena jedna jaderná elektrárna.“

Film Taste the Waste přináší i příklady, jak se dá do plýtvání jiná racionalita vnášet.

I tak je třeba mít na jeho sledování pevné nervy.


( Rozšířený rozbor obou filmů přinesou Literární noviny ve čtvrtek 1.3. )