Tragikomické a arogantní: Před budovou vlády jsou tisíce studentů, největší studentský protest od listopadu 1989 je v plném proudu, spolu se studenty protestují rektoři, děkani, prostě akademická obec… Chtějí mluvit s ministrem školství, ale Josef Dobeš se před vládní budovou neukáže. A premiér Petr Nečas to vysvětluje, trochu pohoršeně, s údivem, jakoby nevěřil, že někdo může klást tak hloupou otázku: Ministr Dobeš byl přece v práci, zasedala vláda.

Dobeš v práci
Reforma vysokých škol se v této zemi připravuje a odkládá už dlouhá léta. Naráží na různé problémy: školné, akademické svobody, financování vysokých škol, kvalita vysokých škol, množství vysokých škol a studentů… Střídají se komise, odborníci, poradci, vlády, ministři a názory…

Jasný názor a konsensus v nedohlednu.

Až do chvíle než přijde do úřadu Josef Dobeš. Shrne nedodělky rozpracované reformy a předloží ji jako hotovou věc. O konzistenci té reformy pak svědčí i to, že podle situace a libosti z ní může vypustit například školné, o němž dlouho tvrdil, že je základním kamenem celé stavby…

Rektorům oznámí, že nemají, co podněcovat k veřejným nepokojům a jasně jim oznámí, že sice jejich řeči o omezování akademických svobod jsou bláboly, ale že musí přijít na ministerstvo a zpovídat se ze svých hříchů. Že jsou prostě jeho podřízení.

A když pak přijdou před vládu s tisíci protestujících studentů, je Dobeš v práci. Kde jinde než na vládě. Vládne.

Mezi jeho další nejznámější pracovní výkony patří: Všeobecně odmítané návrhy na testování žáků základních škol, problematická státní maturita, pohledná stážistka a její disertační práce, Bátora…

Nejvyšší čas, že se studenti vzbouřili a doufejme, že neustoupí. Jinak by mohlo platit, že máme takového Dobeše, jakého si zasloužíme.

A také: jaký Dobeš, takové školy.