V roce 2020 budeme schopni ještě lépe měřit svoje vlastní selhávání. A pravděpodobně to budeme považovat za úspěch, pokrok.

Budeme obecně ještě více posedlí a ovládaní měřitelností a nebudeme si dělat nijak velké starosti s tím, zda se nepřipravujeme o velkou část našeho vlastního světa. „Jen my sami musíme rozmotat ten strašlivý uzel, paradox pokroku světa, kdy jsme na tom tím hůř, čím víc se věci vylepšují,“ napsal před více než dvaceti lety americký filosof Theodore Roszak. Během příštích osmi let ten uzel nerozmotáme.

Kohoutková výška cílů

Vypadá to s cíli někdy jako na výstavě psů. Je třeba měřit jejich výšku v kohoutku a především mít předem stanoveno, jaká kohoutková výška je ta správná. Defilují před námi měřitelné cíle, tváří se mile a my si z nich vybíráme.

Guru teorie řízení Peter Drucker říkal: „Když něco nemůžete změřit, nemůžete to ani řídit.“ A naše společnost se chová tak, jako by to byla svatá slova nejenom pro úzký výsek aktivit v určitém oboru, ale pro veškerou naši činnost. Jakoby to naopak nebyl velice znepokojující výrok, inspirující k otázkám, zda by tedy nebylo lepší s tím měřením to nepřehánět, protože přeci nežijeme v armádě a nepotřebujeme všechno zase tak striktně řídit.

Jenže se zdá, že bez stanovení kohoutkové výšky cílů jsme bezradní. Domýšlíme Druckera a chápeme tedy, že abychom mohli něco řídit, musíme stanovit cíl, kam to směřuje či má směřovat. A abychom věděli, zda jsme uspěli, či nikoli, prostě jak to celé dopadlo, musí být ten cíl měřitelný. A už jsme jen krůček od závěru, že cíl je definován tím, že je měřitelný. Nejsou cíle dobré a špatné, realistické a ulítlé ap., jsou především cíle měřitelné a ten zbytek, tedy v podstatě ne-cíle.

Jak mohu vědět, zda jsem dosáhl cíle, pokud to nemohu změřit?

Nepochybně jsme momentálně až po uši zanořeni ve sledování měřitelných cílů. Sledujeme až v jakési kolektivní hypnóze, zda HDP roste, či nikoli a jaké hodnocení udělí té které ekonomice ratingová agentura. Přemýšlíme o tom, kolik kilometrů nových dálnic nutně potřebujeme, jaké má být procento vysokoškoláků, ale samozřejmě i o tom, jak vysoký máme mít krevní tlak nebo cholesterol, či o tom, kolikrát mít týdně sex, abychom nezaostávali za normou. Něco z toho je velmi praktické, něčemu z toho většinou vůbec nerozumíme…

Nechceme se tím nějak týrat, ani to neděláme proto, abychom si trénovali matematické myšlení. Domníváme se, že díky vší té měřitelnosti a porovnatelnosti máme své životy pevněji v rukou. Že je můžeme řídit.

A odvykáme otázkám, co s těmi neměřitelnými ne-cíli, jako je třeba dobrý život nebo spravedlnost…

Moc měřítek

Ten mezititulek můžeme chápat v obou smyslech: měřítek je mnoho, a přestože původně byla jen nástrojem, chopila se moci. Prožíváme vzpouru měřítek.

A klasickým příkladem vzpoury měřítek je současná politika. Ta se podle slavného britského intelektuála, historika Tonyho Judta, proměnila v aplikované účetnictví a ztratila schopnost zabývat se podstatnými společenskými otázkami.

Dnes celá Evropa a s ní pomalu celý svět řeší otázky, zda dosahovat budoucího růstu tím, že budeme škrtat, nebo tím, že zavedeme „prorůstová opatření“. Máme snižovat mzdy a veřejné výdaje, nebo naopak podporovat spotřebu a zaměstnanost? Neshodnou se ekonomové, neshodnou se politici a naprostá většina lidí těm sporům nerozumí a tu a tam se ve volbách přiklání na tu či onu stranu.

Úplně stranou jde přitom otázka, zda opravdu nějaký růst potřebujeme, zda ho chceme? O čem ta kategorie vypovídá a jestli by nebylo na čase nahradit toto měřítko nějakým jiným? Když ekonomika poroste, bude se nám dařit dobře? Bude se dařit dobře celé společnosti? Budeme spokojeni, nebo dokonce šťastni?

To nevíme. Přihlížíme hře čísel a statistikám. Tony Judt napsal, že do politiky bychom měli vrátit její skutečný obsah, její etický rámec, neptat se jako účetní, ale jako lidé, kterým jde o dobrý život, o společné cíle, a tedy klást otázky po spravedlnosti, dobru, důvěře…

Co nás přimělo k tomu, abychom se identifikovali s nesrozumitelnými abstraktními kategoriemi, respektive s politiky a experty, kteří s nimi operují? Opravdu si myslíme, že například růst HDP o 2 % přinese do našeho života něco podstatného? Proč jsme tomu uvěřili?

Podlehli jsme vzpouře měřítek. Neměřitelné cíle se nám zdají abstraktnější a méně uchopitelné než superabstraktní matematická konstrukce ekonomického růstu, na niž mají navíc různí ekonomové různý názor a jež má k nenapadnutelné exaktnosti, byť i jen v rámci ekonomie, velice daleko.

Co je „dobrý život“ nebo „spravedlnost“ ve srovnání s dvouprocentním růstem? Jak bychom si mohli troufnout definovat „dobrý život“ sami za sebe? Kde jsou kritéria? Kde jsou měřítka? Jak ho poznat?

Pomůže úder blesku?

Je už celkem banální připomínat, že na začátku „vzpoury měřítek“ stojí doba, v níž se člověk stal „pánem a vládcem přírody“, respektive kdy si myslel, že se jím stává, protože přírodu převyprávěl pomocí matematických konstrukcí. Doba Reného Descarta a vzniku moderní vědy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století.

Tehdy právě začalo vítězné tažení toho myšlenkového triku, který rozmanitost, neuchopitelnost, jedinečnost jednotlivých věcí, z nichž se skládá svět, převedl na společné matematické jmenovatele a zákony. Vše se stalo mnohem přehlednějším, využitelnějším, manipulovatelnějším.

Nebylo to ovšem zadarmo: vítězný způsob myšlení vytlačil předchozí vnímání světa - bezprostřednost, fantazii, sen… Takto shrnuje výslednou podobu našeho vnímání Theodore Roszak: „Všichni jsme se naučili okrádat se o sny a snášet to s automatickou odevzdaností a důsledností. Budík zazvoní a okamžitě padá sekera, jež přetne kontinuitu našeho vědomí a ostře nás odřízne od světa spánku… Odpovědnost, ambice, rozhodování, to všecko na nás čeká a ihned poutá naši pozornost, snaží se ji monopolizovat pro sebe. A svět snů schoulený tam někde vzadu, s dohořívajícími uhlíky snových obrazů, se zatím rychle stává pustinou, kde lze stěží najít něco, co by připomínalo hlubší poznání.“

Ale máme si být opravdu tak jisti, že jediné skutečné poznání reálného světa přináší věda?

Od samotného vzniku moderní vědy tu byli disidenti, kteří tuto tezi zpochybňovali. A to dokonce z řad samotných „otců zakladatelů“. Nejznámější je zřejmě Blaise Pascal – geniální matematik a spolutvůrce moderní vědy.

Podle legendy se jeho život radikálně změnil poté, co na mostě, po němž projížděl v kočáře, udeřil přímo pod kopyta koní blesk. Pascal, do té doby vědec a světa si užívající mladý muž, se proměnil v duchovní bytost, moralistu, zdůrazňoval cit a omezenost vědy jako nástroje pro poznání světa.

Dříve psal vědecká pojednání o vzduchoprázdnu, nyní začal cítit, že vědecký obraz světa je vyprázdněný. Že člověk je mezi všemi těmi matematickými konstrukcemi a zákony osamělý a opuštěný.

Pascal je první velký vědec a filosof, který zpochybňuje monopolní nárok moderní vědy na poznávání světa. Podle Roszaka ovšem západní myšlení připravovalo triumf racionálního přístupu ke světu už mnohem dřív, protože do „středu světa“ stavělo člověka a vydělovalo ho z přírody. Zvítězilo, ale nikoli definitivně: „Pod našimi městy jsou pohřbeni draci. Jsou to prapůvodní energie, jež disponují větší energií než atomové bomby. Dva tisíce let trvající židovsko-křesťanské modelování duše a tři staletí křižáckého tažení vědeckého intelektu se sešly na jejich pohřbu. Považovali jsme tyto draky za mrtvé, zapomněli jsme na jejich skrytou přítomnost a konstruovali společenský řád na jejich hrobech. Nyní se však probouzejí a reagují…“

Draci a šedesátá léta

Energie draků se měří jinak než energie atomové bomby, respektive se pravděpodobně neměří vůbec, alespoň s tím nemáme žádné aktuální zkušenosti. Je otázka, zda je důvod k přesvědčení, že se draci začínají probouzet.

Theodore Roszak, ostatně autor jedné z „biblí“ hippies Making of a Counter Culture, viděl příznaky tohoto průlomu do vyprázdněného západního racionalismu v kultuře šedesátých let minulého století: v protestech proti konzumnímu životu, obracení se k východní filosofii a ekologii, v připuštění existence globálních problémů, které můžeme vyřešit spíše než novými technologiemi změnou způsobu života.

Hodnocení protestů šedesátých let ovšem není jednoznačné. Podle Tonyho Judta nás šedesátá léta naopak přivedla do éry politiky jako aplikovaného účetnictví a privatizace veřejného prostoru, pro niž je typická právě „vzpoura“ statistik a obsahová vyprázdněnost.

Judtova interpretace šedesátých let a jejich důsledků se dá shrnout následovně: protagonisty této „revoluční“ vlny jsou mladí lidé, kteří jsou už dostatečně bohatí a dostatečně vzdálení od válečných let na to, aby se soustředili na svoje individuální práva, svoje osobní potřeby a odmítali poválečnou společnost jako příliš byrokraticky svázanou, příliš regulovanou, šedivou a nudnou, nesvobodnou.

Generační propast mezi lidmi, kteří prožili válku a budovali sociální stát, a mezi jejich dětmi narozenými během poválečného baby boomu se rozevřela s nebývalou intenzitou. Pro ty první byl sociální stát nástrojem řešení základních společenských problémů, pro ty druhé samozřejmou součástí života, nad níž bylo nyní potřeba vystavět mnohem širší prostor pro osobní svobodu.

Odkaz šedesátých let tak Judt nazývá „ironickým“ či „paradoxním“. „Politika šedesátých let zdegenerovala v pouhé hromadění jednotlivých požadavků vůči společnosti a státu… Bez ohledu na legitimitu nároků jednotlivců a důležitost jejich práv zůstává skutečností, že nevyhnutelnou cenou za jejich vyzdvihování je pokles vědomí společného cíle.“ Poválečný konsensus se rozpadl do střepů estetického a morálního relativismu

Podle obou interpretací se ale něco podstatného stalo. Roszak vidí snahu uniknout z mantinelů západního světa jako signál „probuzení draků“, Judt spíše jako destrukci. Roszak by mohl zahlédnout přímý protest proti „vzpouře měřítek“, Judt spíše prohloubení této vzpoury, její stvrzení. Nicméně oba se shodnou v tom, že tato společnost potřebuje podstatnou změnu: potřebujeme se znovu otevřít něčemu, co jsme se naučili nevnímat, na co jsme zapomněli, potřebujeme se naučit znovu to vidět a mluvit o tom.

Ať už jsou to sny, nebo morální kritéria politiky a veřejného života. Potřebujeme se naučit znovu docenit věci, které nelze jednoduše změřit a porovnat.

Zlatý věk nebyl…

Teze o tom, že bychom se měli něco znovu naučit, či na něco se rozpomenout, jakoby naznačují, že tu kdysi, nebo prostě dříve bylo něco jako „zlatý věk“, něco, k čemu je třeba se navracet. Tak to nepochybně není a ani autoři jako Roszak nebo Judt si to nemyslí.

Nejde o nějaký jednoduchý návrat, o pokus nalézt něco, co se někde cestou vytratilo. Je to složitější, jak píše Roszak: jde o to, že „jsme na tom tím hůř, čím se věci vylepšují.“

A že se věci vylepšují, je mimo diskusi. Žijeme déle, jsme v mnoha ohledech svobodnější než kdykoli v minulosti, v mnoha ohledech i nesrovnatelně bohatší… Jednoduchá měřítka mohou pomoci i ve snaze bránit se fanatismu a ideologiím, být raději střízliví a uměření než fundamentalističtí a iracionální.

Je ale otázka, jakou za to v kultuře „vzpoury měřítek“ platíme cenu. Zda nepřicházíme o důležité složky vnímání světa, o silné city a dojmy, o porozumění základním hodnotám, o schopnost rozhodovat o podstatných otázkách vlastního života, zda nepřicházíme o sny a jasná morální kritéria. A jestli jsme schopni a ochotni zvažovat, zda nám veškerý „pokrok“ a „růst“ za tuto ztrátu stojí.

… a nebude

Jisté je, že během příštích osmi let naše společnost neprojde žádným tak dramatickým otřesem, který by „vzpouru měřítek“ zastavil nebo stál u začátku zásadní proměny kultury. Je možné, že žádným takovým otřesem neprojde vůbec nikdy.

Nicméně některé úplně zásadní a převratné změny se stanou. V Česku se v posledních letech každoročně v průměru rodí i umírá kolem sta tisíc lidí. Během příštích osmi let se tak pravděpodobně narodí přibližně osm set tisíc lidí a přibližně osm set tisíc lidí zemře. Pro tyto dvě skupiny přinese blízká budoucnost jedinečný zvrat.

Jinak se nic zásadního konat nebude. Budeme možná trochu nervóznější, možná trochu chudší a pravděpodobně nebudeme víc nakloněni přemýšlení o tom, zda nás neohrožuje „vzpoura měřítek“. A budeme mít další nové generace komunikačních a měřicích nástrojů, jimiž budeme moci zaznamenávat, nakolik jsme „pány a vládci přírody“.

A nakolik jsme osamělí a opuštění.

/Psáno pro projekt Česko 2020, původně vyšlo v rubrice Pohled zblízka/