Přepisují ústavu, hovoří s duchovními světy, někdy i s delfíny, nabízejí obrodu i nový úsvit. Zaplňují velké sály, vydávají knihy, oslovují desítky tisíc lidí. Jsou spíš bizarní nebo nebezpeční?

Ústavní kutilství
Za národ „ústavních kutilů“ nás nedávno v Lidových novinách označil spisovatel a novinář Ondřej Neff. Glosoval tak současný boom návrhů na změnu ústavy a volebního systému například v podání ekonoma Pavla Kohouta či podnikatele Karla Janečka.

Za minulého režimu si většina národa tu a tam obrobila nějakou součástku v dílně v garáži, nebo na chatě. Trh to zboží ani služby nenabízel. Nyní si takto cizelujeme ústavní změny. Se sílícím pocitem, že politický trh je vyprázdněný. A přidáváme i ideje morální obrody, v čemž jsme v teorii také tradičně silní.

Pohybujeme se v napětí mezi gymnaziálním přemýšlením o dokonalé společnosti, racionální kritikou stávající podoby demokracie a prorockým nadšením, které zahlédlo budoucí podobu světa.

Vzkaz od velryb
Sál pražského Kongresového centra je skoro zaplněný. Probíhá tu Revoluce světla na zemi. Hlavní pořadatelka Alžběta Šorfová sedí s polu s dalšími dvaceti lidmi na pódiu a říká: „Od rána se dějí silné věci. Cítíme silné tlaky, jak se ta duše, to světlo té duše dere ven. Silné tlaky ze srdíčka.“

Meditace má dva cíle: prosit o probuzení všech lidí na planetě, kteří mají dobré srdce a dobré duše. A prosit, aby Češi a Slováci uchopili a naplnili poslání, které na tomto světě mají. Ještě před začátkem meditace čte jedna žena z pódia poselství od velryb a delfínů – ti ujišťují, že lidé se na ně mohou obrátit, že pomohou a vědí, že Země nyní prochází vibračními změnami a směřuje do krásy.

Příklad jednoho ze sálů, kde se přemýšlí o obrodě.

Vzkaz od islandké sopky
Prezidentská kandidátka Táňa Fischerová nedávno vydala společně s Radomilem Hradilem knihu „Láska nevládne, láska tvoří“. Formou rozhovoru v ní uvažují o povaze současné společnosti.

Hradil je mimo jiné překladatel a publicista, propagátor antroposofie Rudolfa Steinera, autor ambiciosních knih, jako je například „Lidstvo na rozcestí“. S Fischerovou se v dialogu shoduje v tom, že společnost je dnes ovládána nemocnými egoisty, směřuje do propasti a lze ji léčit jen totální změnou systému.

Jako příklady manipulace ze strany vládnoucí vrstvy uvádí Hradil tři kauzy. Zatčení Davida Ratha, jehož oficiální verzi považuje za krajně nepravděpodobnou bez ohledu na to, že média na ni jednohlasně naletěla. Fischerová souhlasí s výhradami. Druhý příklad: 11. září 2001 jako výraz toho, že „vláda spolu s tajnými službami a armádou, je ochotna zinscenovat takovou hrůzu jenom proto, aby vyhověla bossům majícím v rukou moc“. Fischerová souhlasí téměř bez výhrad.

Třetí Hradilův příklad je poměrně originální. Má silné pochybnosti o tom, že pád polského letadla s vládní delegací v roce 2010 byl nehodou. A dokládá to i tím, že krátce poté byl nad Evropou zastaven letecký provoz na základě údajných obav z prachu chrleného islandskou sopkou. Ale žádný prach ve vzduchu nebyl! Bylo jen třeba „vyčistit prostor“ pro speciální vojenská letadla, která nad Evropou kroužila... Fischerová spíše nesouhlasí, ale připouští, že možné je všechno, protože „vědomí lidí, kteří o nás rozhodují, je choré.“

Jak z toho všeho ven? Jsou dvě základní roviny řešení: jednak v sobě lidé musí najít „nesmrtelnou duši“, získat pomoc „duchovních světů“ a překonat materialismus a egoismus. Nepřekvapí, že prostřednictvím své internetové televize Cesty k sobě podporuje kandidaturu Táni Fischerové i Alžběta Šorfová. A že obě dámy v rozhovoru na této stanici v lecčems nalezly porozumění.

Druhou rovinou je studium a aplikace Steinerova učení o sociální trojčlennosti, tedy o nezávislosti oblasti ekonomické, politicko-právní a kulturní. Není tu prostor pro rozbor Steinerových myšlenek. Za zmínku ale stojí, že autoři knihy se k němu chovají s pokorou vykladačů, jako ke klasikovi, trochu podobně jako se předchozí generace reformátorů chovaly k Marxovi a Leninovi.

Při prezentaci knihy zaplnili Fischerová s Hradilem zatím jen menší sál v městské knihovně.

Kutil Karel
Asi nejznámějším ústavním kutilem je dnes Karel Janeček V posledních dnech i kvůli makabrosnímu vystoupení Daniela Landy alias Žita 44, který ho podpořil a v přímém televizním přenosu označil za „krále králů“. Janeček na to nedokázal nijak inteligentně reagovat, nicméně jeho popularitu to zřejmě neohrožuje. Na své celorepublikové šňůře „pozitivní evoluce“ věnované diskusím o obrodě společnosti a změně volebního systému, dokázal naplňovat sály ve velkých městech, naposledy i ten v pražské Lucerně. Jeho meditace tak měla podobný rozměr jako Revoluce světla.

„Pozitivní evoluce“ je krátký text, který ve dvanácti bodech či „vlnách“ vyzývá lidi k tomu, aby byli dobří a tak změnili svět. „Vlna sedm“ například říká, že stačí trocha od každého, „jeden dobrý skutek se geometricky rozšíří“ a „jedna jiskra zapálí celý les.“ Připomíná to jednak sentimentální americký film Pošli to dál o žákovi základní školy, který vymyslel podobný způsob šíření dobrých skutků.

Jednak komunistické agitky. Dokonce doslova: „Z jiskry vzejde plamen“, bylo heslo prvního Leninova revolučního časopisu Jiskra a jako k posvátnému dědictví se k němu dnes hlásí třeba i naši mladí komunisté. Ostatně „až nás budou miliony“, zní také hezky.

Typické pro Janečka je, že chce bojovat proti manipulativní nesvobodné společnosti, ale svoji roli možného manipulátora nepřipouští. Janeček nyní oslovuje plné sály z pozice „Dobra“. „Otevři se, poslouchej svůj vnitřní hlas, probuď se a vzbuď ostatní“, říká meditativní „Vlna jedenáct“. Nabízí nový volební systém, v němž budou soutěžit silné osobnosti, nikoli zkorumpované strany. Nijak přitom neřeší, nakolik budou volby ovlivněny tím, že někteří kandidáti budou mít na kampaň násobně více peněz než jiní. Zároveň nabízí prostřednictvím svého fondu proti korupci i informace o tom, kdo kdy kradl a korumpoval. Představuje tedy obrovskou koncentraci moci na základě svého majetku.

A zřejmě bezděky i jednu z možností, jak „nová obrozená“ demokracie může vypadat: systém politických stran bude nahrazen rozdělením moci mezi dobře informované a po reformách z těch či oněch důvodů toužící magnáty. Popravdě: nic moc nového.

Jedinou pojistkou Janečkovy důvěryhodnosti je, že to myslí upřímně.

Tomio a ti druzí
Jsou tu i další. Tomio Okamura rozjel celorepublikovou šňůru dávno před Janečkem a zaplňuje zatím především sály okresního formátu. A nový volební systém rovnou s textem nové ústavy nabízí i ekonom Pavel Kohout v knize s mnohoslibným názvem Úsvit. „Současný český politický systém je nefunkční a je třeba změnit jej zásadním způsobem. Tato kniha říká proč a říká i jak. Naděje na skutečný úsvit stále žije,“ hodnotí Kohout vlastní dílo.

Kohout si myslí, že jeho většinový volební systém je lepší než ten Janečkův. Janeček si myslí, že ten jeho je nejlepší a že by jím do parlamentu neprošli populisté. Mnoho lidí si myslí, že by jím hladce prošel Okamura, protože to myslí upřímně. A řada politologů si myslí, že volební systém sám o sobě v podstatě nic neřeší.

Tak si to shrňme: Osobnosti mají převálcovat současný nedůvěryhodný systém. Probuzení a obrození občané se budou zároveň víc angažovat ve správě věcí veřejných. Někteří z autorů hledají oporu v klasicích či duchovních silách, jiní ve volební matematice a odhalování korupce, další v selském rozumu. Vydávají knihy, zaplňují sály, oslovují desítky tisíc lidí.Někdy i delfínů. Možná je to jen módní vlna, možná příznak krize.

Každopádně stojí za to zkoumat, co všechno by mohlo znamenat, že to „myslí upřímně“.


Rozšířená verze textu vyšla v Literárních novinách