„Ibi, Ty jsi tady nejlepší křesťan. Postíš se, dáváš almužnu, jsi spravedlivý, nepiješ a pracuješ každý den 10-12 hodin“ žertujeme často s naším muslimským přítelem. Vždy se jen skromně usměje a někam odejde. Je dobrým vzorem pro celou naši komunitu RESOTY již 7 let.

Ibi je původem berber ze severní Afriky. Přišel k nám jako utečenec před chudobou. Po nějaké době jsme ho zaměstnali jako správce budovy útulku. Kromě technické zručnosti, s kterou dokáže opravit, zazdít, zrenovovat a zvelebit vše, co se mu dostane do rukou, je také dobrým člověkem, přítelem a velkou oporou naší komunity. Má příjemné vystupování. Kromě súr (veršů z Koránu), které nám během svátků rád zpívá, se rádi společně modlíme k jednomu společnému Bohu, který nás všechny miluje stejně, ochraňuje nás a spojuje.

Náš rozhovor probíhal v přestávkách mezi rytím zahrady, deratizací pokojů a tříděním potravin z charity. Nakonec jsme se museli zamknout v kanceláři, jinak by si nenašel během dne ani hodinu času, ve které by od něj nikdo nic nepotřeboval. Takový je Ibi. Přirozeně nás zajímala jeho pouť z Afriky do Evropy, co se mu přihodilo, s jakými pocity tady žije:


Foto autor: Čistění darovaných kaprů. Společná práce je základním pravidlem komunity RESOTY. Muslim, křesťan a ateista při společné práci pro celou komunitu.

Proč jsi přišel do východní Evropy, co tě vedlo k výběru chudé postkomunistické země v době, kdy se probírala z traumatu totality? Nelákalo tě více Německo, Francie anebo Velká Británie?
„Do východní Evropy jsem přišel v roce 1992, kvůli chudobě v mé zemi. V Maroku tehdy nebylo dost práce. Nejdříve jsem šel za bratry do Francie, tam jsem byl 6 měsíců. Musel jsem odejít, nedostal jsem papíry. Potom jsem šel do Prahy, kde jsem byl měsíc. Nic jsem si neuměl najít. Kamarád ze Slovenska mi poradil Bratislavu. Ani jsem nevěděl, kde to je, jen jsem přišel do Bratislavy na autobusové nádraží. Měl jsem tehdy ještě marocký pas, dokud mi ho na Račianském mýtě neukradli z lavičky. Šel jsem na policii, kde mně zadrželi a poslali do karanténního tábora v Medveďove. Odtud jsem šel opět po měsíci do Bratislavy, kde mně zase chytili, což se opakovalo asi 5- krát. Velmi jsem si chtěl najít práci.“ Ibi je doteď velmi pracovitý, na otázku, proč zůstal v Bratislavě, jen s úsměvem odpověděl: „Byl jsem mladý, kde jsem vystoupil z autobusu, tam jsem chtěl bydlet, nepřemýšlel jsem nad tím více, jen jsem chtěl utéct před chudobou a velkou nezaměstnaností v Maroku. Snažil jsem se najít legálně práci, což mi nešlo. Každý mi nabízel práci pouze na černo ve stavebnictví a zahradnictví.“

Tvůj život na Slovensku nebyl lehký, neměl jsi žádnou jistotu ani pořádnou práci. Proč jsi zůstal, co tě tady drželo?
„Neměl jsem kam jít, neměl jsem už doklady. Všude je to stejné, byl jsem se podívat i v jiných zemích. Líbilo se mi tady, už jsem se trochu naučil jazyk, tak jsem se uměl domluvit. Jednou jsem se náhodou potkal s jedním Bulharem, nabídl mi ubytování u něho na zahradě, o kterou jsem se staral. Za to jsem nemusel platit nájemné. Přivydělával jsem si různými brigádami až do roku 2002. Bulhar potom zemřel a já musel odejít, znovu jsem šel do tábora, kde jsem strávil skoro 10 let, až do roku 2010. Potom mi nařídili, ať odejdu ze Slovenska, že jsem tady již dlouho. Kontaktoval jsem proto IOM (Mezinárodní organizace pro migraci) a oni mně vzali k panu faráři Antonovi Srholcovi, dokud se situace nevyřeší. To bylo v roce 2010, od té doby jsem v RESOTY.“

Neměl jsi obavu jako muslim požádat katolického kněze o pomoc? Jaké je pro tebe žít mezi lidmi převážně závislými na alkoholu?
„Ne, nebál jsem se. Když jsem za ním přišel, zeptal se mně, odkud jsem, jaké mám problémy a co plánuji. Na úřadech mi pomohl vše vyřídit. Sdělil mi, že tady můžu bydlet, dokud budu chtít, tak jsem zůstal. Pan farář mi řekl, že má rád všechny lidi stejně muslimy, židy i křesťany. Nedělal rozdíly v náboženství. Všichni jsme lidé a máme jen jednoho Boha, říkával.“ Na otázku o alkoholicích reagoval s úsměvem, nejdříve se tvářil, jakoby ji neslyšel. Ibi má velmi mírnou povahu a jeho ctností je zakrývat chyby jiných pochopením a láskou. Později se osmělil: „Tím, že jsem žil déle v Evropě, jsem poznal mnoho alkoholiků už v azylovém táboře, hlavně z bývalého Ruska.“

O utečencích se dnes v médiích informuje převážně negativně. Panuje přesvědčení, že jsou spíše hrozbou než šancí pro vzájemné obohacení. Některé politické strany, se dokonce díky strachu z lidí jiné barvi pleti a prázdným slibům, dostali do parlamentu. Je pravdou, že terorizmus je v současnosti páchaný v EU do velké míry muslimy. Je Islám nenávistné náboženství? U této otázky Ibi poprvé zesmutněl, byl smutný, že se jeho náboženství začalo spojovat s krvavým násilím. Odpovědi se však nevyhnul: „Normální muslim by nikdy terorizmus nespáchal. Kdo věří v Boha, by nikdy v životě nic takového neudělal. To nejsou muslimové. V Koránu je napsáno, abych pomáhal lidem a neubližoval. Islám hovoří to, co křesťanství, mnohé mají společné. Vztah k pánu Bohu je stejný, principy náboženství jsou stejné: pomáhat bezdomovcům a chudobným. „Zakat“ je základní pravidlo Islámu. Každý muslim musí dávat almužnu, když má z čeho. Stejně tak jsme povinni pomáhat sirotkům i vdovám s dětmi, je to stejné jako v křesťanství. Proč muslimové páchají terorizmus nevím, nechápu to. Stejně tak páchají terorizmus u nás v Maroku, dokonce v mešitě během ramadánu. To nejsou muslimové, ale fanatici. Teroristi mají své zájmy a těch chtějí dosáhnout. Nerozumím tomu, proč jsou to často lidé, kteří se narodili už v Evropě anebo lidé, kteří tady mají rodiny a ne utečenci např. z Iráku. Terorizmus je mafie skrývající se za náboženství.“ Po tomto těžkém tématu jsme chvíli mlčeli, možná se každý v duchu modlil za mír na světě. Nechtěli jsme však téma opouštět, i když už bylo Ibimu viditelně nepříjemné. Po dopití kávy (z Prahy mu vozím pravidelně Jihlavanku) jsme pokračovali v posledních otázkách.

Co si myslíš? Proč by měli lidé ve východní Evropě přijímat utečence?
„Neumím odpovědět na tuto otázku. Je to individuální, třeba každého zraněného anebo nemocného ošetřit a zjistit, proč přišel. Pokud utíkají z válečných konfliktů, je třeba je zachránit, hlavně děti, ženy. Ekonomičtí utečenci musí mít práci.“

Poděkovali jsme za odvahu zodpovědět těžké otázky. Před dveřmi netrpělivě postávali chlapi, kteří potřebovali po Ibim příděl prášku, cukru, mléka atd. Poslední otázkou jsme proto chtěli zjistit jeho plány do budoucnosti: Máš 56 let, v Evropě žiješ již více jak čtvrtstoletí. Co plánuješ do budoucnosti? Začal s úsměvem. „Nevím, jestli budu zdravý. V tomto věku si již těžko najdu práci. Nevím, jestli se vrátím domů, to se mi už asi nepodaří. Nevím, co by bylo doma. Chci zůstat tady. Jsem rád, že žiju na Slovensku. Velmi děkuji panu faráři, že mi velmi pomohl. Nikdy jsem tady neměl žádné vážné problémy, je tady hodně dobrých lidí. Chtěl bych tady zůstat a nadále pracovat a pomáhat starat se o bezdomovce tady v útulku.“

Po rozhovoru jsme poděkovali a podali Ibimu ruku. Obdivovali jsme ho, prožil tak klikatý život a zůstal věrný sobě i Bohu. Mnohé zůstalo nezodpovězené. Jsou takové příběhy ojedinělé anebo je tento příklad archetypální i pro ostatní lidi na útěku? Jsou utečenci šancí či hrozbou? Jak najít správnou míru pomoci lidem, kteří jsou ve své vlasti ohroženi? V hlavě nám paradoxně vířilo více otázek, než odpovědí.