Pokud potkáme v Keni bělocha, ve větší míře půjde o misionáře, lovce divoké zvěře nebo byznysmana. Afrika je v skutku rozmanitý kontinent. V Evropě, se svými africkými obyvateli mylně chápaný jako homogenní národ se stejnými hodnotami, kulturou a životním stylem. Představa Evropana o Africe často končí někde mezi Tuniskem a Egyptem. Zbývajících 50 států zůstává zahaleno rouškou tajemství, syceno strachem z odlišné kultury a cizinců.

Navzdory tomu si denno-denní život v rovníkové Africe zvolilo mnoho Evropanů, ne ovšem pro byznys nebo atraktivní pracovní nabídky v korporacích, lež proto, že zde pocítili hluboký smysl svojí práce. Mnozí si zde nacházejí životního partnera a objeví v sobě, že plné obchody a vymoženosti bohaté Evropy je nenaplňují spokojeností. Při cestách po humanitárních projektech v Keni jsme se setkali s mladou, 27-letou doktorkou Michaelou Mulera. Po většinu roku žije už v Eldoretu. Po krátkém čase stráveném na Slovensku, se společně se svým africkým manželem, vrátili zpátky do Keně, tentokrát natrvalo. Michaela pracuje jako lékařka ve Slumu o velikosti, řekněme Brna. Navštívili jsme ji ve starém rozlehlém koloniálním bytovém domě, na okraji Eldoretu.

Proč ses rozhodla žít v Africe?
Nebylo to rozhodnutí ve smyslu rozumu, nýbrž pocitů. Bylo to silné volání, jít právě sem.

Jsi lékařka, mohla jsi mít bezpečnou kariéru v Evropě, a přece ses rozhodla pro nebezpečnou krajinu.
Neřekla bych, že je to nebezpečné místo. Možná z pohledu Evropana. Už když mi bylo osm a viděla jsem první dokument o Africe a podvyživených dětech s chudými končetinami a velikými bříšky, prohlásila jsem a to docela rezolutně, že chci léčit tyto děti.

No když jsem sem poprvé přijela a začala během studia medicíny pracovat na klinice ve slumu, tak jsem se tady s takovýma dětma nepotkala. Viděla jsem je vůbec poprvé až včera, což je pro mne překvapivé. A ty děti jsem viděla paradoxně pod mým oknem a v nejlepší čtvrti. Byli to děti našeho správce, které ho do práce přišli navštívit během svých prázdnin. Koupali se pod okny, úplně nahaté. Způsobilo mi to celkem pozitivní šok, poněvač jsem předtím rok a půl podobné děti neviděla. I to přispělo k pevnému rozhodnutí, že v Keni setrváme pracovat a nad bezpečnou kariérou v “téměř bezpečné Evropě”, v tomto případě člověk, v dalších souvislostech a dale, není s to uvažovat. Vyhlídla jsem si tady manžela a ten mi pak ukázal, že i tady můžeme mít pěknou budoucnost.

Vzala sis Afričana?
Ano, vzala jsem si svého kolegu z kliniky, Afričana.



Pravděpodobně tu zůstaneš natrvalo žít? Jak ses s tím smířila?
Paradoxně mi Evropa nijak velice nechybí. Pravdou je, že úroveň života tady za Evropou trochu pokulhává. Člověk musí potlačit do úzadí mnoho svých potřeb, na které je doma v Evropě zvyklý. Dosáhnout v Nairobi Evropský standard je za jistých předpokladů možné. Najdete tam veliké nákupní centra, člověk si dokáže pořídit vše to, co je i v Evropě – s tím, že je to možná nejbezpečnější město v oblasti, přesto, že tam žije obrovská masa lidí (Nairobi má víc než 3 miliony obyvatel).

V tomto malém městě Eldoretu je to složitější, neboť kupříkladu v současnosti už dva měsíce postrádáme máslo. Nebo třeba věci pro děcka. Porod jsem absolvovala zde a najít pak potřeby pro novorozence tak jako jsme tomu zvyklí doma, je docela prekérní. Po projítí všech obchodů jsem našla “až” troje dětských kalhotek a dvě košilky, jaké jsem si pro novorozeně představovala.

Kolik máte dětí?
Dvě. Dceři je dva a půl roku a synovi teprve čtyři měsíce.

Už pracuješ?
Ano, ale já pracovala i v době těhotenství. Snad jenom jeden měsíc po porodu jsem měla drobný výpadek, čili zvolněnější období. Administrativu jsem však vyřizovala pořád. Výhodou je, že práce, kterou vykonávám má flexibilní charakter. Můžu si ji měnit tak, jak to já potřebuji. Hned vedle kliniky máme dívčí centrum. Syna si do práce nosím ssebou a dcera je zatím ve školce. Syn je pak s chůvou přímo u nás v centru. (úsměv) Když je hladový, tak mě chůva jenom cinkne a já si od pacientů odběhnu nakojit své dítě.

V Eldoretu jsi už rok. Jaký je tvůj pracovní den lékařky?
Na klinice začínáme v osm. V ordinaci obsloužíme 80-100 pacientů denně. Máme k dispozici ještě dva další pomocné lékaře. K tomu pak ještě jednu zdravotní sestru, čili na jednoho z nás připadá ne míň jak 30 pacientů denně. Na klinice jsem tak do jedné hodiny a když s prací skončíme, řešíme ještě náležitosti dívčího centra. Jde hlavně o zásobování potravinami, hygienické potřeby, dodávku vody a všechna ostatní protokoly logistiky.

Za náročné považuji pravidelné mítinky s pracovníky ministerstva zdravotnictví a školství, pod které přináležíme jako centrum a klinika. Účastním se jich každý čtvrtek a tyhle schůzky jsou povinné. Mluví se tam obvykle o změnách a nových nařízeních. Čili každý můj den je pro mě také logisticko-léčitelsko-mateřským. Pro děvčata z centra funguji jako máma, a nebo sestra. Všechny pochází ze Slumů a jsou nám velice vděčná za všechno, co jim poskytujeme.

S Jakými problémy zde jako lékařka nejčastěji přicházíš do kontaktu?
Vzhledem k tomu, že žijeme v nadmořské výšce 2000m nad mořem, je tady zima. Nejčastějšími z onemocnění je zápal plic, průjem a tyfus. Voda, kterou místní obyvatelé pijí, není bezpečná. Další onemocnění, jsou též časté případy parazitních onemocnění, kterých je tady hodně. Včetně tasemnice, kterou doma nemáte kvůli důkladné veterinární kontrole dobytka. V Keni je velikým problémem nedostatečné tepelné zpracování masa a tím pádem v něm i nadále přežívají parazité…a samozřejmě pak také HIV….

V současnosti máme na klinice 450 registrovaných pacientů, z nichž je k dnešnímu dni 150 aktivních, zbylých kvůli předcházejícím kolizím obyvatel s vedením kliniky, v minulosti. Dnes se snažíme všechny bývalé pacienty postupně opět dohledat a zjistit, proč odstoupili od léčby a postupně si je pro léčbu získat a přilákat nazpátek. Díky tomu, že působíme právě přímo ve Slumu, máme největší záchyt. Zavedli jsme manažment tuberkulózy, neboť to jde ruka v ruce s HIV infekcí. Po dobu posledních dvou měsíců máme záchyt desítek pacientů tuberkulózy, což je hodně. Očekáváme ještě podstatně větší nárust, protože jsme jediná klinika ve Slumu, která tuberkulózu řeší. V současné době zde žije možná přes 500 tisíc obyvatel.



Staráte se o stovky pacientů. Odkud máte na to peníze?
Všechny prostředky jsou nám poskytovány Vysokou školou Sv. Alžběty. Profesor Krčméry, je v současnosti naším jediným sponzorem. Drobné příjmy máme též z kliniky, nakolik léčba pacientů není zcela zdarma. Když by byla zdarma, lidé by si jí nevážili a chodili by k nám s banálními problémy a hlavně, co by nás rmoutilo, léčbě by nevěřili.

Zpočátku se za ošetření na klinice platilo a to ve výši 50-ti šilinků za zákrok, což je cca našich deset korun. Stejná částka pro dospělé i děti. Denně nás navštívilo kolem 50-ti pacientů. Katolická farnost nás posléze upozornila, že lidé k nám už nechtějí chodit, neboť si myslí, že za cenu 50 šilinků – když jenom transport do špitálu stojí víc - nedostanou kvalitní ošetření, a tedy mu nevěří. Na základě tohodle sdělení jsme cenu upravili. Pro děti částka 50 šilinků zůstává, pro dospělé jsme ji ale zvedli na 100-vku. Pořád je to ale nejnižší cena v oblasti a reprezentuje to cenu za kompletní servis, přestože na jiných klinikách to začína už jenom registračním poplatkem, který je ve výši přibližně 200 šilinků. Pacientům následně účtují za konzultaci s lékařem, nebo taky se sestrou. Zpoplatněn je každý laboratorní test a ještě je potřeba zaplatit za léky. Díky tomu je pro většinu zdejších lidí zdravotní péče nedostupná. Na naší klinice se platí jednorázově 50, nebo 100 šilinků a v tom je zahrnuto vše – registrace, konzultace, testy i léčební terapie.

Co tě tu drží?
Má víra v to, že tu mám být. Pro mě jako lékařku je tato práce velice motivující. V Keni člověk důvěřuje lékaři a víra v lékaře, důvěra v jeho schopnosti sama o sebe v léčebním procesu pak dokonale funguje. Je to tu opravdu hodně cítit.