Strach, odpor, soucit jsou první pocity, ovládající člověka při návštěvě osad a vesnic, ve kterých žijí nejchudší Romové. Roškovce, Žehra, Lomnička, Hermanovce, Jarovnice jsou notoricky známé většině Slováků. Znají je z policejních zásahů, populismu politiků a přednášek akademiků.

Osada vs. slum
Po nesmělém vstupu do osady se najednou cítím jako ve slumu nedaleko Nairobi s rozdílem, že na Slovensku vás v porovnání s jejich nesmírnou bídou obklopuje luxusní svět, vymoženosti Evropy a v subsaharské Africe jen další a další chudoba. Romské osady jsou často porovnávané s africkými slumy. Příbuznost je v tom, že Afričané i Romové si svoji situaci nevybrali. Zdá se, že na černém kontinentě nejsou lidé zkažení stoletými sociálními experimenty. Když dostanou možnost postoupit na vyšší úroveň bydlení, třeba jen do bydlení, které je bez vody a elektriky, okamžitě tuto možnost využijí, odstěhují se a začlení do společnosti. V slumu jsou lidé více méně nedobrovolně. Snaží se odsud dostat a zlepšit svůj životní status. Žijí tam tisíce lidí, kteří se chtějí ze své situace za každou cenu vymanit, nemají však šanci na lepší život. Napříč bídným podmínkám je v domácnosti uklizeno a dospělí nás pohostí čajem a jídlem. Matky v domácnosti jsou stále laskavé. Naopak se zdá, že mnohým dospělým Romům žijících v osadách situace z různých důvodů vyhovuje. Nechtějí žít v majoritní společnosti. Pro neschopnost přizpůsobit se, rasismus většiny, ekonomické důvody nebo jen ze strachu ze změny. Je to mnohem pasivnější mentalita. Pokud chceme změnit situaci lidí žijících segregovaně, platí na Slovensku i v Keni nevyhnutelnost začít od dětí.


Foto autor: Osada Roškovce, v tomto jednom pokoji žije 13 lidí. (5/2017)

V romských osadách se potkáváme s neschopností využít možnosti pomoci, což se jeví jako nezájem ze strany dospělých. Dá se lehko nabýt přesvědčení, že jim tato situace vyhovuje. A udělá se zjednodušený závěr, že nepořádek prostě patří k jejich kultuře. Nechtějí to měnit a nezáleží jim často ani na budoucnosti dětí. V Keni stovky rodičů vyhledávají sociální projekty a žádají pomoc při vzdělávání svých dětí. Jejich budoucnost je pro ně prvořadá. Tito rodiče žijící v beznadějné chudobě se snaží najít pro své děti sponzora a zlepšit jejich sociální situaci. Porovnávat proto africký slum se slovenskou osadou by neodpovídalo úplně pravdě.


Foto autor: Slumu Mathere, nedaleko Nairobi. V malé chatrči, o kterou se opírá děvčátko, žije 8 lidí. (4/2017)

Čím je to podmíněné a jak pomoci?
To je otázka, jejíž odpověď nás už stála miliony eur. Bez výsledku? Určitě ne. Bez efektivity? To už spíše. Na Slovensku máme do značné míry navzájem izolované ostrůvky pozitivní deviace osvícených starostů, Romských politických lídrů, Romských akademiků a zapálených knězů a řeholních sester. Tito lidé samozřejmě nejsou univerzální odpovědí na všechny problémy Romů žijících v extrémní chudobě. Možná je jejich charizma dokonce nepřenosné na celostátní systémové řešení. Jsou však pověstným „exempla trahunt“ inspirativním pro celé Slovensko. Protože tato situace u nás už dávno není otazníkem, ale vykřičníkem! A neúprosným zrcadlem společnosti.


Foto autor: Starosta Spišského Hrhova, Vladimír Ledecký, zaměstnává přes obecný podnik Romy z osad ze širokého okolí.

Pomoc nejchudobnějším Romům musí být trvale udržitelná, má fungovat roky, aby nás nezatěžovala v budoucích generacích. Tento problém je samozřejmě obrovský, lehko se z něho zatočí hlava a propadneme zoufalství, jehož ovocem je nárůst extrémistických stran, jakými jsou napr. kotlebovci. Je dlouhodobě nesystémově řešený, proto panuje u veřejnosti přesvědčení, že se vlastně ani řešit nedá.
Lidé, kteří nebyli v osadách, nemají tušení o jak velký problém ve skutečnosti jde. Důležité je hovořit o příčinách této sociální tragédie. Samozřejmě, část viny je u samotných Romů, nemůžeme ji však hledat jen u nich, to by bylo příliš zjednodušené strkání hlavy do písku. Zvláštní a mimořádně těžkou otázkou je výzva pomoci té části Romů, kteří pomoc nechtějí a neočekávají.

Pokud hovoříme o nelegálním bydlení Romů na cizích pozemcích, tak hledejme důvody, proč tam žijí. Rychle zjistíme, že v tomto teritoriu je někdo usadil. Historicky jim tyto pozemky někdo vytyčil a přikázal jim tam žít. Nebyli to Romové, kteří si toto území vybrali za svůj domov, ale byl to někdo ve jménu monarchie nebo státu. Byla za tím i Marie Terezie, která přinesla množství revolučních změn pro majoritu i Romy. Přijala opatření o zákazu kočovného způsobu života s nutností usídlit se. Tehdejší rychtáři z tohoto důvodu museli najít nějaké území, které vyčlenili pro toto etnikum. Ocitli se tak na území určité obce nebo města. Výsledkem dalšího sociálního experimentu – zákazu používání mateřského jazyka, je v současnosti neznalost romského jazyka v Maďarsku i na jižním Slovensku. Čím byli Romové blíže k Budapešti, tím se pravidla striktněji dodržovali a naopak.
Z dnešního pohledu extrémním nařízením byl zákaz plodění dětí v rámci romského etnika. Toto pravidlo se naštěstí nedodržovalo. Záměrem těchto rozhodnutí nebylo vyhladit Romy. Státní moc usilovala o jejich promíchání s majoritou. Tady někde začínají problémy sociálního vyloučení dnes už v obludných rozměrech.

Pozitivní diskriminace jako řešení? Možná.
Často nás napadne otázka, proč to v minulosti fungovalo lépe. Zajímal mě názor prvního Romského poslance NR SR, Petra Polláka, za kterým jsem se s Andrejom Bánom s touto otázkou vydal do Spišské Nové Vsi.


Foto autor: Nejlepší slovenský dokumentární fotograf, Andrej Bán.

Obával jsem se z počátku jeho reakce, reagoval však velmi profesionálně a racionálně: „Romské děti chodily do školy, dospělí z osad pracovali a problém nebyl tak nadutý. Dělalo se přesně to, po čem nyní potichu voláme. Pozitivní diskriminace. Nemluvilo se tolik o tom, dělo se to potichoučku, školy měly kvóty pro romské děti. Dokonce i vysoké školy měly kvóty pro romské uchazeče o studium. Kvóty platili pro Romy i neromy. Naše krajina se tak ocitla na předním místě ve vzdělání Romů v porovnání s ostatními krajinami.“ Byl to výsledek tiché pozitivní diskriminace, z čehož je vidět, že pomoc dětem z osady, individuální přístup a práce se srdcem na pravém místě udělá z dítěte z osady poslance NR SR, sociálního pracovníka, policajta nebo učitele.

Stejné kvóty by mohli dnes platit pro firmy obchodující se státem a obecné podniky. Těžko se o tom mluví, ale bývalý režim nám ukázal, že i dítě z osady může být úspěšné. To samozřejmě není obhajoba totality, i když můžeme předpokládat, že to někteří demagogové z lásky ke starým pořádkům takto budou prezentovat, ale je potřebné mít odvahu a podívat se pravdě do očí, když chceme hledat nějaké řešení. To není o popularitě, to je o pomoci lidem.

Skutečnou výzvou pomoci nejchudším Romům je trpělivé budování vzájemné důvěry, odhození jakékoliv ideologie skrývající se často za politickou korektnost, bez koketování s extrémismem, přechodná pozitivní diskriminace zapojením Romů do klíčových orgánů policie, soudnictví, sociálních věcí, školství a v neposlední řadě vždy do Úřadu zplnomocnění vlády pro Romské komunity. Ne, neznamená to, že by Romům neuměli pomoci neromové, dokonce ani to, že by Rom byl automaticky lepším odborníkem na pomoc Romům. Romovi však bude vždy bít romské srdce, nebude pomáhat jakýmsi imaginárním Romům, ale sobě a lidem, se kterými má vybudované početné vztahy. Když toto dokážeme, bude to významný signál, že se spící slovenská společnost konečně probouzí.


Foto autor: Domov Romů z osady po 15 letech práce v Anglii. Dům je postavený nedaleko osady na Spiši.