A týká se to nejen ubytování, ale třeba i peer-to-peer lendingu

V minulých dnech se objevily zprávy, že do systému Airbnb začali pronikat podvodníci nabízející falešné ubytování a žádající velké zálohy. Každý, kdo prošel kurzem ekonomie informací (nebo má slušný selský rozum), si jistě v duchu řekl „Už je to tady“.
Bylo totiž jen otázkou času, kdy sdílené služby – a zejména ty sdílené přes internet, tedy na dálku – narazí na problém asymetrických informací: nabízející ví o kvalitě své služby vždycky víc než poptávající, takže vzhledem k lidské povaze se takřka nevyhnutně musí vedle řady slušných nabízejících vyrojit také ti méně slušní, kteří tuto asymetrii využijí k nepřiměřenému obohacení.
Ve svém slavném článku „The market for lemons“ (volně přeloženo „Trh s kraksnami“, kde kraksnou se rozumí auto, jehož stav se po koupení ukáže být horší, než tvrdil prodejce) se tomuto problému věnoval pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Akerlof. Ukázal, že na některých trzích je informační asymetrie tak velká, že se daný trh zcela zhroutí (tj. poptávka se zcela ztratí).
Bude zajímavé sledovat, jestli tento osud potká i některou část sdílené ekonomiky. Aniž bych to kterékoli sdílené službě přál, moc by mě to nepřekvapilo - zejména vzhledem k tomu, že komunikace probíhá přes internet nebo mobilní aplikaci. Tyto prostředky sice totiž na jedné straně razantně usnadňují nejen komunikaci, ale na druhé straně také vysílání falešných signálů.
Podobný problém samozřejmě nemůže netrápit třeba i půjčování peněz, v kteréžto oblasti lze za projev sdílené ekonomiky považovat peer-to-peer lending, tedy půjčování peněz mezi lidmi bez banky jako prostředníka.
Jednou z hlavních složek přidané hodnoty bankovního sektoru pro ekonomiku je právě stlačování informační asymetrie při úvěrování na přijatelně nízkou úroveň. Banky totiž potenciální dlužníky důkladně prověřují (a v delším období už pak dobře znají); tedy ledaže na tuto svou úlohu banky rezignují, jako se to do jisté míry stalo třeba během krize podřadných hypoték v USA v roce 2008.
Shodou okolností před pouhými několika týdny vyšla nezávislá studie pod hlavičkou platformy G20 Insights (předpokládejme, že cosi jako nezávislé studie vůbec existuje), která upozorňuje, že empirické zkušenosti právě s peer-to-peer půjčkami, jakkoli zatím nepříliš bohaté, nijak zvlášť lichotivě pro tento nový způsob půjčování nevyznívají: „Overall, the evidence points toward the fact that at least currently the cost-saving potential of peer-to-peer markets is not living up to its potential. More often than not, it seems that bad investments are financed with peer-to-peer investment, whereas good investments still receive traditional financing.“
Studie ale přináší také sadu doporučení, jejichž naplnění by mělo tento problém víceméně odstranit. Doporučení spočívají především ve zlepšení regulace tohoto nového finančního odvětví – jde tedy o doporučení jaksi německého, ordoliberálního rázu; ostatně oba autoři studie jsou Němci.
Jiní znalci této oblasti by možná navrhovali jiná řešení, popřípadě by konstatovali, že řešením je zkrátka důkladné prověřování dlužníků ve stylu tradičních bank, čímž se ovšem peers posunou zpátky do pozice standardních bankovních klientů. Já osobně pro masivní rozvoj peer-to-peer lendingu coby formy půjčování peněz výrazně odlišné od bankovního modelu prostor moc nevidím, a to právě kvůli problémům s asymetrickou informací. Ale třeba se pletu.