Evropská centrální banka oznámila, že peněžní zásoba v eurozóně se v červenci proti stejnému měsíci minulého roku zvýšila o 4,5 %. Někdy se ECB tváří, že růst objemu peněz v ekonomice je pro ni klíčový, ale fakticky spíš není. Stejně jako pro naprostou většinu centrálních bank ve světě, včetně té české.

Onen růst 4,5 % se týká objemu peněz měřenému konkrétně v podobě agregátu M3.

„Peníze“, a tudíž i jejich zásoba existující v ekonomice v kterémkoli daném okamžiku, se totiž dají chápat a měřit různě. Jde vlastně o docela sporný pojem.
Jak můžou být peníze, pro ekonomii a ekonomiku tak zásadní, sporným pojmem? Důvod je ten, že penězi může být vcelku cokoli: kterákoli daná věc se tím víc blíží ideálu peněz, čím větší máme jistotu, že touto věcí kdykoli a kdekoli budeme schopni zaplatit za různé jiné věci. Například v zajateckých táborech za 2. světové války v roli peněz fungovaly cigarety. A naopak ideál peněz v praxi neexistuje: i u českých bankovek a mincí (které asi většina z nás považuje za úplně ty nejpenězovatější peníze) se může stát, že je třeba prodavač v obchodě bude považovat za nepravé, a v tom případě může jejich přijetí odmítnout nebo nám je odebrat bez náhrady.
Čili peněžní agregáty měřící objem peněz v ekonomice, mohou být - a taky jsou - definovány různě podle toho, co zahrneme do "peněz". Konkrétně do agregátu M3 se zařazují nejen bankovky a mince (agregát M1), ale také běžné účty a krátkodobé vklady (tyto položky tvoří rozdíl mezi M2 a M1) a některé cenné papíry – třeba podílové listy peněžních podílových fondů (tyto položky tvoří rozdíl mezi M3 a M2).
(Odbočka pro sluníčkáře: Mohlo by nás napadnout si vymyslet třeba i agregát M1000, jehož součástí bude druh peněz zvaný "dobrý pocit" - třeba dobrodinci přece obdarovávají žebráky výměnou za dobrý pocit, že udělali dobrý skutek. Jenže takový darující pak stěží může zaplatit svým dobrým pocitem někomu dalšímu, takže dobrý pocit nesplňuje základní požadavek na peníze, tedy možnost jimi platit.)
Konkrétně pro ECB by údaje o růstu peněžní zásoby měly být poměrně důležité, protože právě ECB označuje ve svých základních strategických dokumentech umírněný růst objemu peněz v ekonomice za jeden ze dvou pilířů (lidsky řečeno cílů, i když ECB se v tomto ohledu zuby nehty brání používání pojmu "cíle") své měnové politiky; druhým pilířem je pak umírněný růst cen, to jest mírná inflace.
ECB je se svým oficiálním zájmem o objem peněz docela exot: naprostá většina centrálních bank ve vyspělých ekonomikách si totiž vystačí jen s oním druhým inflačním pilířem (cílem), zatímco vývoj peněžní zásoby berou tyto banky povětšinou jako nezajímavý vedlejší údaj. Tento postoj je dán předpokladem, že vývoj ekonomiky včetně inflace lze zkoumat a předpovídat i bez znalosti vývoje objemu peněz, protože tento objem je už jen jakýmsi stínem nebo odrazem vývoje ekonomiky, navíc nespolehlivým - asi jako když meteorolog odmítne hodnotit teplotu vzduchu podle toho, jak hodně oblečení jsou lidé na ulicích.
Právě uvedený nezájem o peněžní zásobu platí i v případě ČNB: za posledních 20 let, tj. v období jejího cílování inflace (snahy držet inflaci v blízkosti cíle), byste v její komunikaci stěží našli zmínku, jak rostou peněžní agregáty a že je to údaj relevantní pro rozhodování o nastavení měnové politiky ČNB.
Centrální banky rozvinutých zemí začaly přecházet od cílování měnové zásoby (tj. od snahy držet objem peněz poblíž nějaké hodnoty) k přímému cílování inflace už před čtvrtstoletím. Hlavním důvodem odklonu měnové politiky od sledování objemu peněz v ekonomice bylo zjištění, že objem peněz v ekonomice postupně přestal být spolehlivým vodítkem pro výhled, jak se bude vyvíjet inflace - a tím pádem ztratil objem peněz pro měnovou politiku hodnotu. Šlo tehdy o velkou ránu pro svatozář kolem hlavy monetaristy (tj. propagátora zaměření měnové politiky na cílování peněžní zásoby) Miltona Friedmana, jinak mezi ekonomy docela všeobecně uctívaného guru.
Může se tedy zdát, že ECB se svým pokračujícím důrazem na měnové agregáty trochu zaspala dobu. Skutečnost je ale trochu jiná: jak už upozornila řada autorů (například Lars Christensen nebo Athanasios Orphanides), ECB si na bedlivé sledování měnového vývoje čím dál víc jen hraje – zejména poté, co už (od roku 2006) ve vedení této instituce není německý arci-monetarista a duchovní otec zmíněného monetárního pilíře Otmar Issing. Například nyní už dva roky pozorované hodnoty kolem nebo mírně pod 5 % jsou zřejmě blízko úrovně, kterou by ECB měla považovat za uspokojivou, ale na odhodlání ECB pokračovat v uvolněné měnové politice tato čísla nic nemění.
Hra ECB na zájem o měnové agregáty je tak nejspíš projevem snahy uspokojit zejména německé obecenstvo, které bylo na zdůrazňování významu čísel o objemu peněz v oběhu zvyklé kdysi dávno u Bundesbanky, když ještě od 50. do 90. let 20. století coby velice respektovaná německá centrální banka řídila objem marek v samostatné německé ekonomice. Od konce éry Bundesbanky (se zavedením eura v roce 1999) se na stránkách akademických studií (například Gerberding a kol., 2004) vede debata o tom, jestli Bundesbanka před oněmi 20 a více lety cílovala skutečně peněžní zásobu, jak tehdy vehementně tvrdila, nebo spíš inflaci. V druhém případě by sice tehdejší Němce trochu šálila, ale věcně vzato by měnovou politiku řídila vlastně velice moderně, a možná by byla dokonce prvním cílovačem inflace na světě. A u ECB bychom mohli říci, že hru Bundesbanky napůl přiznala, když mluví o sledování nejen růstu objemu peněz, ale i výše inflace. Třeba časem najde sílu přiznat celou pravdu: že jí jde jen o inflaci, a peněžní zásoba ji vlastně téměř vůbec nezajímá.