Jsou ekonomové banda zoufalých asociálů, kteří věří, že člověk je dokonale racionální stroj na zpracování informací jen s vidinou zisku? A teprve behaviorální ekonomové jsou ti, co dostali rozum a posouvají ekonomii realistickým směrem?

Nejnovější nositel Nobelovy ceny za ekonomii Američan Richard Thaler zasvětil svou vědeckou kariéru trochu zvláštnímu oboru: behaviorální ekonomii. Tento obor se snaží standardní ekonomické teorie obohacovat tím, že do nich vnáší nově získané poznatky o skutečném lidském rozhodování.
Pokud si laskavý čtenář nepolíbený studiem ekonomie přečte předchozí odstavec, pravděpodobně se zarazí: „Copak ono není samozřejmé, že ekonomové při budování svých teorií sbírají a využívají poznatky o skutečném lidském rozhodování, a to odjakživa?“ Inu, není to samozřejmé. Některý čtenář studiem ekonomie přece jen trochu políbený, kterému ten polibek ale nebyl moc příjemný, se možná ušklíbne: „Ekonomové o lidské psychice nic nevědí, protože to jsou asociálové, kteří za vším vidí jen peníze a zisky a kteří si hrají s těmi svými nerealistickými rovnicemi.“ Existují samozřejmě i některá jemnější vysvětlení. Já zkusím nabídnout dvě. Nazvěme je „problém složitosti“ a „předpoklad racionality“.
Nejdřív vezměme předpoklad racionality. Ekonomové dlouho předpokládali, že ve většině situací, které zkoumají, se lidé ocitají opakovaně a mohou chybným rozhodnutím přijít o poměrně hodně – takže se dá předpokládat, že se v těchto situacích postupně naučili rozhodovat racionálně, byť si to třeba sami ani neuvědomují.
Podle této úvahy se tedy například spotřebitel při nakupování rozhoduje obvykle zhruba racionálně, protože nakupuje často, takže má prostor pro učení, a neracionálním rozhodováním v tak často opakované situaci by v průběhu času postupně přišel o spoustu peněz. Ekonomové tak bez zaváhání ve svých teoriích předpokládali, že lidé dokážou – byť třeba jen podvědomě – zhruba správně počítat očekávané hodnoty pravděpodobnostních veličin nebo třeba exponenciálně diskontovat budoucí výsledky svých rozhodnutí.
Druhým důvodem, proč si ekonomové skutečného lidského myšlení donedávna moc nevšímali, je problém složitosti. Mnohé otázky, které se ekonomové snažili a snaží pomocí svých teorií zodpovídat, jsou natolik složité, že příslušné teorie musejí svět v mnoha ohledech zjednodušovat; jinak by se tvůrce teorie utopil v detailech a k ničemu by nikdy nedospěl.
Takový ekonom pak pro jednoduchost například předpokládá, že všechny firmy mají určitý navzájem stejný počet zcela totožných zaměstnanců, ačkoli realita je evidentně daleko složitější. Nebo že veškerý efekt vládních opatření na ekonomiku lze vyjádřit saldem vládního rozpočtu, ačkoli ve skutečnosti velice záleží i na struktuře rozpočtu.
A tento trend drastického zjednodušování se týkal i modelování lidského myšlení. A tak ekonomové například obvykle předpokládají, že lidé v jejich modelech si všímají všeho, čeho si všimnout můžou; že si všechno, co se kdy dověděli, dokonale pamatují; že v každém okamžiku vědí, co chtějí a co ne; že se řídí jen cenou, a nikoli třeba chováním prodejce.
Ekonomové – tedy snad až na občasné skutečně asociální výjimky – věděli a vědí tuze dobře, že toto vše jsou drsná zjednodušení. Nabízí se známá, ale skutečně velmi trefná analogie s mapou: mapa je užitečná jedině tehdy, pokud řadu detailů vynechá.
Zhruba od 60. let 20. století postupně přestal být popsaný tradiční ekonomický pohled na lidské myšlení přijímán ekonomy jako jediný evidentně správný. Zasloužili se o to otcové zakladatelé behaviorální ekonomie: v USA to byli Herbert Simon, Amos Tversky a Daniel Kahneman, v Evropě pak například Francouz Maurice Allais. Richard Thaler je představitelem druhé generace těchto snah.
Behaviorální ekonomové zaútočili především na zmíněný předpoklad racionality. Upozornili, že různá prostředí, ve kterých se člověk pohybuje, jsou často natolik nepřehledná a proměnlivá, že učení až do bodu dokonalé racionality mnohdy není možné, a to ani přibližně. Člověk se proto namísto toho drží určitých osvědčených jednoduchých pravidel. Jejich použití je rychlé a snadné a vede obvykle k přijatelným výsledkům, od tradiční racionality se ale velice liší. Tento útok behaviorální ekonomové podložili baterií převážně laboratorních pokusů, což byla pro tradiční ekonomy další novinka.
Z mého pohledu hůře se ovšem behaviorální ekonomie zatím vypořádala s problémem složitosti. Například v modelech používaných v centrálních bankách při řízení měnové politiky se behaviorálně-ekonomické poznatky zatím příliš neobjevují – prostě se tam jaksi nevejdou. S touto bariérou bránící uplatnění poznatků o lidském myšlení v ekonomii se tedy Thaler a jeho kolegové budou muset ještě poprat.

(původně vyšlo v Lidových novinách)