V debatách o novém prezidentovi jsme se dověděli mnohé o názorové toleranci nás i jiných. Proto se hodí oprášit text, který jsem sepsal už před časem pro časopis Vesmír. Text se zaměřuje na toleranci ve vědě, ale platí o toleranci jaksi celkově.

Ač se to na první pohled možná nezdá, tolik oblíbená a doporučovaná zásada tolerance k odlišným názorům může mít pro svého nositele ve skutečnosti – obrazně řečeno – zhoubné důsledky. A to i tolerance ve vědě, kde bychom pro názorovou pluralitu čekali prostoru nejvíce.
Vědeckou názorovou pluralitu lze chápat jako nezaujatost a objektivitu při posuzování hypotéz. Potřebu těchto vědeckých ctností hlásal například K. R. Popper svým falzifikacionizmem. Podle něj má být věda chladným, racionálním, objektivním, nezaujatým soubojem hypotéz o to, která lépe odpovídá empirickým pozorováním. V tomto souboji by mělo být lhostejno, odkud se hypotézy vzaly, kdo je vymyslel, z jakých předpokladů vycházel, jak exaktním odvozením k nim dospěl, kde je publikoval apod. Popper po hypotézách žádal jediné – aby neměly připravenou únikovou cestu pro případ, že se souboj začne vyvíjet v jejich neprospěch.
Pokud vědec zrovna netvoří novou hypotézu, měl by si podle Poppera vybrat některou existující hypotézu a pokoušet se ji „falzifikovat“, tj. uskutečnit takové empirické pozorování, které by prokázalo, že tato hypotéza není správná. Všechny hypotézy, které zatím nenašly svého „kata“ a smrtící empirickou širočinu, mají právo na život, rozvoj, granty, své vlastní katedry a kapitoly v učebnicích.
Tolik ideál. Praxe je však poněkud složitější – aspoň ve společenských vědách, o nichž bude následující text především. Mnohá pozorování jsou z hlediska pravdivosti soutěžících hypotéz poměrně nejednoznačná. Často se sama opírají o různé nepotvrzené hypotézy statistického rázu, takže je nelze považovat za zcela spolehlivá. Nejedno pozorování je dříve či později korigováno nebo zcela popřeno. Různých drobných i větších hypotéz je dnes v mnoha oborech nastřádáno tolik, že leckteré z nich už léta jaksi visí ve vzduchu, aniž se kdokoli vůbec o jejich falzifikaci pokusil (snad kromě jejich autorů, kterým se falzifikace přes upřímnou snahu obvykle nevydaří). A když už je určitá hypotéza přece jen – a kupodivu třeba i jednoznačně – falzifikována, pak pokud nejde o vysloveně módní nebo jinak výraznou hypotézu, v dnešním množství časopisů, sborníků a konferencí se tato zpráva k mnohým vědcům donese třeba až s velkým zpožděním. Skutečně rozhodný souboj hypotézy s empirií je tedy ve vědě k vidění málokdy a většina existujících hypotéz se do takového souboje jen tak nedostane. Popperovský falzifikacionista by tedy musel všem těmto přežívajícím hypotézám přiznat stejné právo na existenci. Svět moderní vědy je zkrátka velice nepřehledný a neuspořádaný, existuje v něm spousta hypotéz a falzifikaci se v něm, jak vidno, příliš nedaří. Horší je, že se v něm naopak daří předsudkům, emocím, módám, názorové strnulosti a netoleranci.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Herbert Simon si údajně kdysi posteskl, že v univerzitní menze s ním nechtěli sedávat ekonomové, protože se na jejich vkus příliš otevřel metodám a otázkám typickým spíše pro psychology, zatímco pro psychology byl naopak příliš nasáklý myšlením ekonoma. Ve většině vědeckých oborů lze najít podobně nesmiřitelné tábory vědců, kteří se na svých sedánkách těm z opačného tábora vysmívají a na seminářích nad nimi pohrdlivě mávají rukou, nebo spíše na semináře „těch větroplachů“ ani nechodí. Na leckterou prestižní univerzitu dlouhá léta nezavítá (nechce zavítat a ani není zván) vědec z jiné prestižní univerzity, protože tyto dvě univerzity jsou v daném oboru „ovládány“ jinými školami, tj. jinými základními, a tedy většinou neověřitelnými metodologickými předpoklady. Z těchto odlišných předpokladů plynou odlišné metody zkoumání, odlišné typy otázek a odlišné typy odpovědí. Nulové kontakty mohou být dány nedostatkem času nebo zásadními rozdíly v myšlení a předpokladech, které konstruktivní disputaci neumožňují ani při nejlepší snaze. Už hůře se ale hledá vysvětlení pro skutečnost, že v rámci fakult, které (odvážně) zaměstnávají představitele více táborů najednou, existují případy, kdy se lidé ze soupeřících táborů dokonce ani nezdraví, přestože mají řízením bezohledného osudu kanceláře na jedné chodbě.
V takovém prostředí můžete projevit toleranci například tím, že jste ochotni se na konferenci nebo semináři dát do debaty s příslušníkem nepřátelského tábora, nebo že dokonce uznáte jeho předpoklady a metody práce jako možnou alternativu k těm, které se používají ve vašem táboře. Tím ovšem vyvoláte na tvářích mnoha svých spolubojovníků výraz údivu, pobavení, zklamání, popřípadě i odporu. Pokud si někteří vyloží váš postup pouze jako mladickou nerozvážnost a naivitu, mohou vás poučit o tom, že vaše tolerance vypadá, jako byste ustupovali a dávali nepříteli za pravdu. A je tomu tak – nepřítel skutečně nebude na podobnou toleranci zvyklý, bude jí příjemně zaskočen a vysvětlí si ji nejspíš opravdu jako malé vítězství svého tábora. Jen stěží ho napadne, že vaše tolerance je uznáním složitosti světa, která připouští řadu různých, navzájem mnohdy zcela neslučitelných přístupů, z nichž žádný není ten jediný správný, který má patent na pravdu a priori, dříve než dojde na zmíněný rozhodný souboj s empirií (a na ten dochází, jak už bylo řečeno, málokdy). Dalo by se tedy říci, že kdo seje toleranci, sklízí izolaci.
Vědci (a stejně tak i lidé mimo vědu) nejsou příliš tolerantní a mnozí také toleranci neradi vidí u kolegů. Je tomu tak nejspíš proto, že tato ctnost je jednak (obrazně řečeno) silně nakažlivá, jednak je nám jako tvorům soutěživým a smečkovým cizí, a navíc může na svém nositeli parazitovat tak dlouho, až ho jako vědce zahubí. Tato silná tvrzení je samozřejmě třeba blíže vysvětlit.
Silně nakažlivá je tolerance proto, že vědu dělají převážně soudní lidé, kteří svou netoleranci při bližším ohledání jen obtížně obhájí jak před druhými, tak před vlastním rozumem. Proto je pro ně setkání s tolerancí nepříjemné – nutí je k zmíněnému bližšímu ohledání, končícímu často prohrou.
Proč si však vědci vůbec volí, a pak chrání obtížně obhajitelnou netoleranci, místo aby rovnou přijali toleranci, která je z racionálního hlediska mnohem pohodlnější? Prvním možným vysvětlením je zřetelné puzení člověka nebýt v soutěžně laděných situacích nad věcí, nýbrž patřit k některé ze soutěžících smeček. Stačí si všimnout, jak rádi se lidé zařazují k příznivcům určitého sportovního klubu nebo jak silně začneme pociťovat svůj původ tváří v tvář lidem z jiných smeček, takže zápas mezi sousedními vískami může být stejně dramatickým soubojem o prestiž jako mistrovství světa. Výzkum ukázal jasně, jak dovedeme nevědomky jako diváci zkreslit své vnímání například počtu faulů právě proto, že fandíme jednomu nebo druhému klubu. Také vědec se tedy možná mimoděk snaží vybrat si svou domovskou smečku a vytvořit si v sobě pocit řevnivosti vůči ostatním smečkám.
Vědci si nelibují v toleranci možná také z obavy, že tolerance by v nich mohla zahubit schopnost věnovat se vědě. Toleranci lze chápat jako naše prohlášení před jinými, a zejména před námi samotnými, že cesty odlišné od té naší můžou vést k pravdivému poznání. Toto prohlášení navozuje nepříjemné a obtížně řešitelné pochybnosti (slavný psycholog L. Festinger by nejspíš mluvil o kognitivní disonanci), zda je naše cesta skutečně tou nejlepší a zda by nebylo lepší vydat se jinou. Pokud se navíc nemůžeme zbavit vcelku přirozeného dojmu, že cesta k pravdivému poznání existuje jen jedna, vznikají ještě mnohem nepříjemnější pochybnosti, zda jsme na této jediné správné cestě právě my.
Než trávit život s trýznivou představou, že jsme si možná vybrali špatnou cestu a že naše celoživotní vědecké úsilí je možná v dobývání pravdy málo efektivní, nebo dokonce vůbec bezcenné, to se raději sami na sobě dopustíme většího či menšího mentálního násilí a naočkujeme si netoleranci, tj. představu, že naše cesta – ať jsme si ji na počátku vybrali jakkoli – je přece jen jediná správná a že bezcenné jsou evidentně ty ostatní. Případů, kdy si člověk ordinuje podobné mentální očkování proti pochybnostem, už našli psychologové řadu.
Naproti tomu snažíme-li se uchovat si toleranci, hrozí nám, že nikdy nebudeme mít jistotu o ceně a smyslu naší vědecké práce a že z našich výsledků a úspěchů nikdy nebudeme mít stoprocentní radost, protože nám v mozku stejně bude hlodat možnost jejich neplatnosti. Mnozí mladí adepti vědy mohou tuto nejistotu řešit odchodem z vědy. Na život s takovými pochybnostmi (jako ostatně s jakýmikoli pochybnostmi) musí totiž být člověk skutečně nesmírně silný.
Pomýlen četbou děl velkých etiků jsem se dříve i já snažil být tolerantní. Dnes už vím, že ve skutečnosti o tuto ctnost stojí kromě mých protivníků málokdo a že jejím pěstěním řežu větev i pod svým vlastním pracovním a vůbec životním elánem. Jsem tedy tolerantní, ale léčím se. Léčba postupuje dobře, neboť vyléčené vzory potkávám kolem sebe na každém kroku, a zdaleka ne jen ve vědě.

(původně vyšlo v časopise Vesmír)