Pirátská strana navrhla snížení sazby daně z převodu nemovitých věcí. Z nynějších čtyř procent by se sazba podle návrhu měla snížit na polovinu. Z pohledu české ekonomiky tato pirátská iniciativa v jistých směrech smysl dává, v jiných už méně.


Piráti odůvodňují svůj návrh snahou zachovat schopnost české populace koupit si bydlení i poté, co Česká národní banka tuto schopnost přidusila zpřísněnými limity na úvěry, které si můžou lidé brát v českém finančním sektoru. Já vnímám pirátský návrh jako přínosný z trochu jiného důvodu.
Daně obecně odrazují lidi od toho, na co jsou tyto daně uvaleny. Konkrétně daň z nabytí nemovitých věcí zdražuje přesun vlastnictví nemovitostí od stávajícího majitele k novému majiteli. Jinak řečeno, tato daň zesiluje už tak dost velkou zatuhlost českého trhu s bydlením. Snižuje ochotu lidí se stěhovat. A to je problém. Z pohledu sociologa nebo psychologa je možná dobře, že Češi mají tendenci zůstávat na místě, takže místní vztahy jsou dlouhodobější, komunity jsou silnější, roste zájem o vlastní okolí a podobně. Z pohledu ekonoma však odpor ke stěhování rozhodně dobrý není, protože zpomaluje reakci trhu práce na měnící se okolnosti, jako je uzavření krachující firmy v jednom městě, nebo naopak založení perspektivní firmy v jiném městě.
Zkrátka nižší daň z nabytí nemovitých věcí by pomohla zpružnit český trh práce. Ten potřebuje zpružnění jako sůl. Potud je návrh ekonomicky smysluplný. Otazníky se ovšem vynořují nad některými jeho detaily: snížení sazby by se například týkalo jen osob, které v kupované nemovitosti opravdu chtějí bydlet (což se prý pozná podle umístění trvalého bydliště) a které žádnou jinou nemovitost zatím ještě nevlastní, a konečně snížená sazba by platila jen pro hodnotu nemovitosti do čtyř milionů korun. Účelem těchto omezení je nedopustit, aby nižší sazba daně dala křídla realitním spekulantům. Jedním z půvabů daně z nabytí nemovitých věcí je ovšem jednoduchost jejího výpočtu a výběru. Uvedené výjimky by tuto jednoduchost spolehlivě zničily, protože finanční úřad by musel ověřovat řadu nových tvrzení plátců daně. Umisťování trvalého bydliště by se mohlo začít částečně řídit touto daní, a bylo by tak ještě méně vypovídajícím údajem, než je dnes.
Ministerstvu financí se samozřejmě nelíbí ani čistě finanční dopad: české veřejné rozpočty by přišly o několik miliard daňových příjmů. A zde se dostáváme k návrhu, který od Pirátů nezazněl, ale měl zaznít: souběžně se snížením jednorázově placené daně z nabytí nemovitých věcí bychom měli výrazně zvýšit sazbu každoročně placené daně z nemovitých věcí. I kdyby to znamenalo nutnost změny různých daňových zákonů.
Kromě kompenzace poklesu příjmů z oné jednorázové daně bychom zvýšením opakované daně jednou ranou zabili další dvě mouchy. Zaprvé, zejména pokud by byla sazba daně z nemovitostí progresivní, tedy vyšší pro dražší nemovitosti, zachovali bychom myšlenku boje proti realitním spekulantům; tedy pokud realitní spekulace skutečně považujeme za problém českého trhu s bydlením. Zadruhé, konečně bychom se posunuli k průměru OECD: Česko je totiž z hlediska využívání daně z nemovitých věcí dlouhodobě téměř na samém dně vyspělého světa.
Zvýšení této daně by se týkalo všech: vlastníků a – skrze vyšší nájem – i lidí v nájmu. Vlastníci by ale zvýšení viděli jaksi natvrdo, černé na bílém. V Česku bydlí ve vlastním dobrých 80 procent populace, což je v rámci vyspělého světa docela extrém. A to bude asi taky důvod, proč s návrhem na zvýšení daně z nemovitých věcí nepřicházejí ani Piráti, ani nikdo jiný.

(vyšlo v LN)