Úplně sladění daní v Evropě je špatný nápad
Harmonizace výpočtu daňových základů, ale skutečně jen samotných daňových základů, je jistě prospěšná věc. Nadnárodním firmám zjednoduší účetní a daňové aspekty jejich života a při vhodné konstrukci může těmto firmám vzít prostor pro pokoutní přeshraniční přelévání zisků s cílem ušetřit na dani.
Naproti tomu harmonizace daňových sazeb nedává z ekonomického hlediska žádný smysl. Daňové soutěžení mezi různými zeměmi není nic špatného – tedy pokud vychází z korektně vypočteného daňového základu (tím jsou ze hry daňové ráje) a pokud se odehrává skutečně transparentně cestou různých daňových sazeb, a nikoli skrytě formou zákulisních daňových úlev poskytnutých VIP poplatníkům.
Jako hlavní argument proti harmonizaci sazeb bych ale neuváděl přínos daňové konkurence, nýbrž potřebu vlád různých zemí používat daňové sazby jako jeden z nástrojů domácí hospodářské politiky. Například v Česku se všeobecně rozhostil pocit, že bychom měli podpořit automatizaci a posunout se z pozice země s levnou pracovní silou. V takovém případě je třeba prozatím neměnit nynější český daňový mix, který se vyznačuje poměrně vysokým zdaněním práce a naopak poměrně nízkým zdaněním firem. Jedním dechem je však třeba dodat, že také další parametry regulace podnikání v Česku musejí být nastaveny tak, aby firmy skutečně měly motivaci málo zdaněný zisk využít na reinvestice opět v Česku, namísto jeho odesílání do ciziny.
Jednoduše řečeno, každá země může ve své aktuální situaci potřebovat jinou strukturu daňových sazeb. Harmonizace sazeb by jejich nastavení podle národních potřeb pochopitelně znemožnila. Jde vlastně o problém velmi podobný otázce zavedení eura: měnu, respektive sazby by měly sdílet pouze ty ekonomiky, které jsou si dostatečně podobné, aby jim taková unifikace měnové, respektive daňové politiky neškodila.
(vyšlo na portálu LN Česká pozice)