Měnová politika má vliv na prosperitu, ač si to mnohé učebnice (a možná i pan guvernér Rusnok) nemyslí. A Česko se svou korunou není skořápkou v oceánu; spíš řidičem, co může mít hlad jindy než průměrný pasažér v euroautobusu.

Měnová politika ovlivňuje bohatství národa
Guvernér ČNB Jiří Rusnok nedávno poskytl Lidovým novinám rozhovor, k němuž stojí za to se stručně vrátit, protože vyzývá k hlubším úvahám o měnové politice. Většina odpovědí je jistě korektní. Například že co se týče naší schopnosti přiblížit se v bohatství Německu, „Klíčem opět bude moudrá hospodářská a strukturální politika.“ O kousek jinde v rozhovoru ale zazní upřesnění, že konkrétně měnová politika s bohatnutím nesouvisí: „měna sama o sobě či měnová politika nemůže zajistit dlouhodobě prosperitu žádné země. To může jen dlouhodobě dobrá správa země, hlavně hospodářská politika.“
Z této formulace není úplně jasné, zda je guvernér přesvědčen, že měnová politika (dále jen MP) nemá na dlouhodobý růstový trend ekonomiky vůbec žádný vliv. Pokud by o tom byl přesvědčen, bylo by to v souladu s mnoha ekonomickými učebnicemi, ale já (podobně jako malá, ale rostoucí akademická literatura opírající se o pojem „hystereze“ – viz např. zde) bych si dovolil nesouhlasit. (Stabilizační měnová politika by neměla dlouhodobě efekt na trend v případě, že by hystereze byla symetrická, neboli co se na potenciálu ztratí v recesi, to se zase dožene v boomu; tuto tezi ale nedávno zpochybnil například i slovutný ekonom Blanchard zde.)
Proč je dobrá MP pro dlouhodobou prosperitu důležitá? Pokud je totiž MP vedena špatně, neboli pokud nedostatečně stabilizuje ekonomiku (tj. v dobrých časech málo zvyšuje sazby, ve špatných časech málo snižuje sazby), pak podle mého soudu zjevně poškozuje dlouhodobý potenciál ekonomiky, neboť
(a) v dobrých dobách, kdy ve firmách a domácnostech panuje přehnaný optimismus, napomáhá špatná MP (tj. nedostatečně vysoké úrokové sazby) nežádoucímu zahajování neefektivních investic,
(b) ve špatných dobách, kdy firmy a domácnosti podléhají přehnanému pesimismu, napomáhá špatná MP (tj. nedostatečně nízké úrokové sazby) nežádoucímu ukončování efektivních investic.
Pokud přijmeme tuto představu, pak dobře vedená MP je součástí – i když jistě ne jedinou – oné „moudré hospodářské a strukturální politiky“, kterou potřebujeme, abychom se jednou měli jako naši západní sousedé.
Když mám hlad jindy než průměrný člen eurozóny
Za zmínku stojí ale i jedna z otázek v onom rozhovoru. Zazněla v ní stížnost, proč si držíme korunu, když „se chová jako skořápka za bouře na moři“. Pro netriviální efekty (ne)členství v eurozóně lze jistě vymyslet řadu paralel, ale ta se skořápkou na rozbouřeném moři je velmi nevhodná. Budí totiž dojem, že daná ekonomika je v případě existence vlastního kurzu odkázána na jakési nekontrolovatelné nápory vnějších faktorů (a to nesvědčí zejména menším ekonomikám).
Ve skutečnosti je to ale tak, že nezdravé výkyvy kurzu, tj. ty výkyvy, které nepomáhají ekonomice se udržet v rovnováze, ale naopak jí škodí, jsou většinou dány právě tím, že hospodářská politika v dané zemi není „moudrá“. Právě nemoudrost domácí hospodářské politiky láká spekulanty, aby si vydělali na blížící se krizi dané měny, (čímž tuto krizi mnohdy sami spustí nebo přinejmenším urychlí).
Jinak řečeno, ty nebezpečné vlny a vítr obvykle vznikají v důsledku nemoudrých rozhodnutí kapitána a posádky samotné skořápky. Nemusíme se ptát například Britů na jejich měnovou krizi v roce 1992 – stačí si vzpomenout na naše kurzové dobrodružství na jaře 1997.(způsobené především tím, že měnová politika tehdy honila dva zajíce najednou: inflaci a fixní kurz). A Řekové by mohli vyprávět o tom, že ani členství v eurozóně neochrání danou ekonomiku před hrozivými dopady vlastních předchozích národohospodářských chyb.
Lepší paralelou pro efekty (ne)členství v eurozóně je přesun do vzdáleného města: pokud jsem dobrý řidič (čti: domácí hospodářská politika včetně té měnové je na dobré úrovni), je pro mě lepší jet vlastním autem, protože můžu zastavit v době, kdy dostanu hlad nebo mě přepadne jiná tělesná potřeba (čti: domácí hospodářská politika může měnit své nastavení podle potřeb domácí ekonomiky). Pokud jsem ale jako řidič nešikovný, takže mé řízení vede často k menším nebo větším nehodám, udělám lépe, když pojedu euroautobusem, byť ten zastavuje nikoli v době, kdy to potřebuju já, nýbrž kdy o to stojí průměr všech cestujících v autobuse.
Dilema se ztrácí a cesta euroautobusem je jednoznačně lepší pouze v případě, že mé potřeby se hlásí ve stejnou chvíli jako potřeby onoho průměrného cestujícího.