Na počet úředníků si stěžuje kdekdo. Říct, kde konkrétně přebývají a proč, už je ale těžší.

Ve středečním projevu prezidenta Miloše Zemana před Poslaneckou sněmovnou zaznělo několik rozumných návrhů, ať už se jedná o opatrnost při protlačování zelených (ale drahých) zdrojů energie, nebo o důkladnou prověrku spousty výjimek, kterými je zaplevelena česká daňová soustava.
Jistý otazník se ovšem vznáší nad tezí, kterou se prezident připojil k mnoha dalším komentátorům z řad politiků, ekonomů, ale třeba i představitelů soukromého sektoru: že úředníků je v Česku příliš mnoho.
Tato teze je často k zaslechnutí i v mnoha jiných zemích. Jde o povzdech, který má politicky vzato zaručený úspěch: terč, tedy státní úředníci tvoří jen velmi malé procento celkového počtu případných voličů a velká část jejich práce je pro voliče málo viditelná – asi málokdo z nás někdy přišel do styku dejme tomu s úředníky, kteří zpracovávají hodnocení regulatorních dopadů do důvodových zpráv k návrhům zákonů. Přitom třeba zrovna tato práce je velmi důležitou součástí tvorby legislativy.
Stížnost na „příliš mnoho úředníků“ lze chápat hned třemi způsoby. Jistě zcela namístě je tato stížnost v tom smyslu, že agendy mnoha úředníků je při dnešní úrovni techniky možné automatizovat. Například kdyby české vlády v minulých letech více investovaly do možnosti prokazovat osobní identitu elektronicky, dala by se ušetřit spousta úřednického pracovního času, který je pořád ještě věnován do zemdlení opakovanému rituálu přijímání, kontroly a případně i přepisování papírových dokumentů vyžadujících osobní identifikaci občana a vyplňování jeho osobních údajů. Tady máme za jinými evropskými zeměmi trapné mnohaleté zpoždění. Prostor pro snižování počtu úředníků skrze automatizaci tedy bije do očí. Stejně bije do očí i druhý význam slov „příliš mnoho úředníků“: existuje řada agend, které by se daly více či méně sloučit. Kabinetní ukázkou je výběr daně z příjmů fyzických osob a výběr sociálního pojistného: v obou případech jde de facto o výběr daně z téhož základu, ale za tento výběr jsou placeny dvě různé armády státních zaměstnanců.
Úředníků ale může být „příliš mnoho“ ještě ve třetím smyslu: ve smyslu přezaměstnanosti. Tedy že na dnešní objem práce by jich stačilo míň teď hned, ještě než do státní správy proniknou čipy a chatboty a než odstraníme různá zdvojení agend.
Stupeň úřednické přezaměstnanosti se asi bude lišit úřad od úřadu: na některých úřadech nejspíš nevědí, co dřív, jinde možná po drahnou část pracovní doby krmí rybičky. V tomto případě jsou ale namístě slova „asi“, „nejspíš“, „možná“. Zkrátka oproti zmíněnému prostoru pro automatizaci a pro slučování agend bije úřednická přezaměstnanost do očí méně.
Spolehlivé měření přezaměstnanosti ve státní správě není jednoduché. Často uváděné srovnání dnešního počtu úředníků se stavem před lety je k ničemu, protože v mezidobí mohly státu přibýt další agendy. Stačí si vzpomenout třeba na teprve nedávno založený Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Srovnání s jinými zeměmi je také ošidné, protože v různých zemích může mít stát na starost jiný rozsah úředních úkonů. Například podpora v nezaměstnanosti, v Česku administrovaná státem skrze úřady práce, je ve Švédsku do značné míry pod kuratelou nestátních fondů.
Na otázku, zda v Česku úřednická přezaměstnanost stojí za řeč, je v tuto chvíli jediná korektní odpověď: nevíme. Tušíme, že ano, protože státní sektor má ze své podstaty tendenci klouzat směrem k nehospodárnosti. Ale každopádně nevíme kde a jak moc. Důsledkem této neznalosti jsou tápavé akce, jako byl na počátku tohoto roku pokyn ministerstva financí, že všechny resorty – až na pár výjimek – mají snížit stavy o deset procent. Jako by zaměstnanců státu přebývalo všude stejně a zrovna o kulatých deset procent.
Naštěstí existuje v boji s přezaměstnaností i kultivovanější postup. A dokonce už byl na české hroudě vyzkoušen: před 15 lety proběhl na ministerstvu financí personální audit. Auditoři z jisté soukromé poradenské firmy tehdy našli prostor pro snížení počtu zaměstnanců ministerstva o 17 procent. Rok předtím proběhl audit i na ostatních ministerstvech. Ve většině případů však byl v rukou personálního odboru daného úřadu, a tak vcelku nepřekvapivě žádný prostor pro propouštění nalezen nebyl.
Není sporu o tom, že tlak ministryně financí Aleny Schillerové na úspory je správný a že by stát měl zaměstnávat jen ty úředníky, kteří jsou skutečně potřební. Ale šanci zjistit, kteří to jsou, a případně obnažit agendové překryvy, má jedině důkladný audit zvnějšku. Bude stát spoustu peněz, ale bude to jedna z nejlepších možných investic.

(původně vyšlo v LN)