Jak funguje něco tak nesmyslného, jako je záporná úroková sazba ECB? A může jít ještě výrazně níž pod nulu?

Evropská centrální banka (ECB) po lednovém jednání své Řídicí rady potvrdila, že je s nastavením svých nástrojů spokojená. Tedy mimo jiné že bude nadále nabízet bankám, aby si u ní uložily svá eura za sazbu -0,5 procenta. ECB tak pokračuje ve stylu, který nasadila už před několika lety. Zdálo by se tedy, že vše běží ve vyjetých kolejích – a že ECB může být spokojená.
Ve skutečnosti je ale hluboce nespokojená. ECB totiž – ostatně stejně jako Česká národní banka a řada dalších centrálních bank – vychází ze základní „teploměrové“ logiky: že růst ekonomiky je zdravý (rovnovážný, udržitelný, ustálený), pokud je inflace blízko úrovně 2 %.
Je-li ale inflace například zřetelně nižší než 2 %, pak teploměrová logika praví, že ekonomika je jaksi podchlazená, zpomalená, mátožná. Právě takový byl stav v posledních téměř sedmi letech na západ od nás. ECB by tudíž měla své úrokové sazby snížit, aby firmám a domácnostem zlevnila půjčování na spotřebu a investice, a naopak jim znechutila spoření. Vyšší utrácení firem a domácností podpoří ekonomický růst a následně i inflaci, ta se postupně přiblíží k oné magické hranici 2 % a ECB pak může vrátit úrokové sazby zpět na původní, normální úroveň. Teprve v takovém okamžiku bude všechno v pořádku.
Eurozóna je ovšem od takového okamžiku na hony vzdálena: inflace není poblíž kýžených 2 % a nejspíš se tam nedoškrábe ani v nejbližších letech. ECB na to samozřejmě už dávno zareagovala tak, jak jí její teploměrová logika kázala. To jest snižovala úrokové sazby pod kdysi normální úroveň.
Snižovala a snižovala, až v roce 2012 narazila na nulu. Tehdy se vedení slovutné centrální banky eurozóny začalo nervózně škrábat na hlavě: „Pokud snížíme vkladovou sazbu pro banky pod nulu, vlastně tím banky za jejich vklady u nás budeme trestat. Banka si u nás uloží sto eur, ale později od nás dostane zpátky jen třeba 99 eur. Základní myšlenka je pořád stejná, bez ohledu na nulu: je třeba snížit úrokové sazby tak nízko, až firmy a domácnosti konečně přestanou šetřit a začnou pořádně utrácet. Ale banky mají bohužel jednu možnost se naší záporné vkladové sazbě vyhnout – tím, že si od nás své miliardy eur nechají zničehonic vyplatit v normálních penězích, tedy v hotovosti! To by byla katastrofa, vždyť tak velké zásoby bankovek zdaleka nemáme! A co řekne taková banka svým střadatelům? Pokud nebude mít odvahu i jim snížit vkladové sazby pod nulu, bude platit na obou stranách, tedy klientům i nám, a brzo přijde na buben!“
Čas oponou trhnul, a my už dnes víme víc. Zaprvé, ECB – velmi opatrně, asi jako když se noříme do neznámého kalného jezera – snížila sazby až na dnešních -0,5 procenta. Zadruhé, banky vyplacení svých miliard v hotovosti po ECB nežádají. Ztráta půl procenta zjevně není tak velká, aby se jim vyplatilo pro spousty miliard eur v bankovkách pronajímat kolony obrněných vozů, budovat nedobytné sklady, najímat k nim po zuby ozbrojenou ostrahu, a navrch stejně radši platit jistě závratné pojistné.
A zatřetí, banky v praxi přenášejí záporné vkladové sazby jen na některé velké firemní klienty, kteří „mají pochopení“. Snad žádná banka v eurozóně nenašla odvahu říci běžným klientům z řad domácností, že jejich vklady se budou úročit záporně, tedy že se budou v čase snižovat. Banky tak ovšem vlastně narušují své centrální bance její teploměrovou logiku: ECB tlačí sazby níž pod nulu, ale na domácnosti a většinu firem se tento tlak nepřenáší.
Banky se snížení vkladových sazeb pro drobnější klienty pod nulu bojí nejspíš hned ze dvou důvodů. Prvním je velmi reálná hrozba, že by se klienti na své dosavadní bankovní ústavy docela obyčejně naštvali: „Zbláznili jste se? Za starých dobrých časů přece za vklad vždycky byla odměna v podobě nějakého úroku! Ať si centrální banka dělá, co chce, my prostě máme právo na úrok! Kladný úrok, přirozeně!“
Druhým důvodem je obava podobná té, kterou měla ECB: obava, že tváří v tvář záporným sazbám by běžní bankovní klienti své peníze vybrali a uložili někam do polštáře. Tam se vklad přece rozhodně snižovat nebude (pomineme-li možnost krádeže či požáru). Opět: bankovky (a mince) jsou jedinou formou finančního majetku, která držitele chrání před záporným výnosem. Akcie, dluhopisy, zlato, nemovitosti a podobné druhy investic před zápornými výnosy nechrání; jistotu nulového, a tedy nezáporného výnosu dávají skutečně jen a jen hotové peníze.
ECB byla jen jednou z vícero centrálních bank, které potřebovaly v minulých letech stlačit úrokové sazby pokud možno hluboko do záporu. Kvůli existenci hotovosti si ale troufly jen na pár desetinek procenta pod nulu. Pro měnovou politiku se tak existence hotovosti stala vlastně prokletím.

(upravená verze vyšla v Lidových novinách)