Představitelé České národní banky se zejména v poslední době vyjadřují k rozpočtové politice vlády. Je to tak v pořádku?

V týdnech před každým měnověpolitickým jednáním bankovní rady ČNB zaznívají komentáře mnohdy hned několika členů této rady ohledně toho, jaká je v ekonomice situace a jak by blížící se rozhodnutí mělo podle jejich osobního názoru vypadat.
Na takovéto výroky členů bankovní rady ohledně žádoucího postupu měnové politiky jsme už dávno zvyklí. Na co určitě vůbec nejsme zvyklí, jsou výroky na téma vhodné měnové politiky ze strany představitelů vlády nebo dalších politických činitelů. Takové výroky prakticky vůbec nezaznívají. Jde o výsledek letité gentlemanské tradice, podle níž se ČNB drží svého mandátu, vláda taktéž a navzájem si do svých sfér nekibicují.
Aktuální pohnutá doba ovšem přinesla zcela nevídaný rozsah fiskální pomoci ekonomice, a s tím i občasné výroky členů bankovní rady ČNB na téma fiskální politiky. Nedávno například guvernér Rusnok prohlásil, že dodatečné vládní výdaje zhruba ve výši 4 až 5 % HDP nejsou přehnané a že Česko si je může makroekonomicky dovolit.
Komentáře na podobná témata by se – při dostatku zlé vůle – daly chápat jako porušení oné gentlemanské dohody. A tak například jakmile bude ČNB chtít jednoho dne začít zvyšovat úrokové sazby ve snaze tlumit budoucí proinflační tlaky, vláda může chtít takové úvahy veřejně kritizovat, aby oddálila počátek zvyšování výnosů z českého dluhu (a tedy zvyšování vládních výdajů na dluhovou službu). ČNB by takový nátlak nejspíš ustála, ale mohla by – zejména pokud by se takové výpady opakovaly – utrpět kredibilita její měnové politiky. Právě kredibilita je přitom pro úspěch měnové politiku dost zásadním předpokladem.
Představitelé ČNB by proto ve výrocích k vývoji českých veřejných financí vždy měli zdůrazňovat, že jim jde nikoli o posuzování samotné fiskální politiky, nýbrž o její dopady na výkon politiky měnové. V takovém případě mohou být z překračování svého mandátu obvinění jen stěží.

(upravená verze vyšla v deníku E15)