Vyhlídky veřejných financí jsou čím dál horší. Nový daňový balíček tomu dává korunu.

Ministryně financí Alena Schillerová ráda naznačuje, že rozpočtová politika nynější vlády byla a je moudrá. V seznamu dosavadních kroků vlády sice najdeme několik světlých momentů, celkově však lze o moudrosti mluvit jen stěží. Zejména některá rozhodnutí z poslední doby nedávají už vůbec žádný smysl.
Za skutečně a bez výhrad moudré lze pokládat navyšování platů učitelů rychleji, než rostly v posledních letech výdělky v ekonomice celkově. V tomto směru má Česko obrovské manko: moje vlastní, předloňská kalkulace ukázala, že český stát na odměňování učitelů „ušetřil“ od 90. let celkově stovky miliard korun. Šlo ovšem o šetření na tom úplně nejméně vhodném místě, protože platy učitelů jsou jedním ze základních faktorů kvality školní výuky a ta je zase základem pro budoucí ekonomickou prosperitu a voličskou racionalitu.
Za rozumný lze pokládat i dlouholetý tlak Andreje Babiše v roli ministra financí a následně předsedy vlády na efektivnější hospodaření s peněžními rezervami v rámci veřejné sféry: aby si stát zbytečně nepůjčoval v době, kdy některé jeho součásti mají na účtech spoustu volných peněz.
Za opatrnou pochvalu stojí, že si jakž takž srovnatelně s jinými zeměmi česká vláda poradila s letošní pomocí ekonomice zasažené koronakrizí. Příprava leckterých podpůrných programů sice trvala déle než třeba v Německu, přinejmenším do jisté míry ale mohlo jít o odraz pochopitelné snahy české vlády obrnit tyto programy proti podvodům, ke kterým Češi oproti Němcům tíhnou přece jen asi víc. A rozumné bylo i zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, jakkoli jsou výhody této změny jinde než ve vládou proklamované podpoře ekonomického oživení.
Na druhou misku vah je ale nutno položit naopak rozpočtové přehmaty. Některé pořádné úlety najdeme už v minulých letech. Vzpomeňme například na předloni přijatou valorizaci penzí nad zákonný rámec. Pokud vláda tehdy cítila, že česká společnost chce důchodcům připisovat vyšší příjmy, než kolik plyne ze zákonného valorizačního vzorce, měla prostě rovnou a natrvalo změnit tento zákonný vzorec a nevymýšlet jednorázový přílepek. A zároveň měla samozřejmě určit (což neudělala), které jiné veřejné výdaje chce česká společnost kvůli tomu snížit nebo které daně chce zvýšit.
Totéž v bledě modrém se opakuje letos v podobě nápadu na jednorázový několikatisícový příspěvek důchodcům. (Pro úplnost zopakujme už mnohokrát řečené: ne, důchodci vyšší koronavirový stres nepociťovali; a ne, jejich rostoucí výdaje není třeba takto separátně kompenzovat, protože budou kompenzovány právě skrze nejbližší zákonnou valorizaci důchodů.)
Velmi jasně o počínající rozpočtové neracionalitě svědčilo loňské rozhodnutí vlády neuvolnit zastropování věku odchodu do důchodu na úrovni 65 let. V té době už dávno snad všechny dostupné analýzy – včetně výpočtů z dílny samotného ministerstva práce a sociálních věcí – docházely k jednoznačnému závěru, že český důchodový systém s tímto stropem směřuje k neudržitelným deficitům. Rozhodnutí v takové situaci nevyužít zákonem danou možnost vrátit se k růstu zmíněné věkové hranice prostě nemá s moudrou, nepopulistickou fiskální politikou nic společného.
V posledních měsících vláda bohužel přistupuje k ještě méně racionálním krokům. Nechme teď stranou zavádění stravenkového paušálu, místo aby byl podivný systém daňově zvýhodněného stravování zcela zrušen. V letošním ohňostroji marnosti české fiskální politiky zdaleka nejjasněji září návrh začít počítat daň z příjmů z hrubé mzdy namísto nynější superhrubé mzdy bez změny daňových sazeb tak, aby deficity veřejných rozpočtů – už tak stamiliardové – nebyly ještě o vysoké desítky miliard hlubší.
Vláda na tento krok tlačila s odůvodněním, že díky němu zůstane zaměstnancům na útraty víc peněz, což pomůže rozjet ekonomiku. Přitom ale samotný přechod výpočtu na hrubou mzdu finančně pomůže hlavně zaměstnancům s vysokými příjmy. U těch se dá čekat, že velkou část z dodatečně získaných peněz ušetří, třeba v podobě investic do nemovitostí. Posílit růst cen nemovitostí ovšem vláda asi nechtěla.
Navíc takto zařízené zvýšení čistých příjmů domácností přijde až příští rok. To už se ale ekonomika nejspíš bude po skončení druhé vlny koronakrize stavět zpátky na nohy. Domácnosti tou dobou budou nejspíš opět utrácet podobně ochotně, jako jsme to viděli letos v létě po skončení první vlny. Pokud se výrazně zhorší situace na trhu práce (což zatím očekává jen málokdo), zbylí zaměstnanci své vyšší čisté příjmy stejně nejspíš radši ušetří.
Snad úplně nejhůř se ale moudrost hledá v myšlence (která v zákoně chybí a k níž se, abychom byli spravedliví, hlásí jen část vlády, ovšem včetně předsedy Babiše), že pokles zdanění příjmů, který prohloubí deficity veřejných rozpočtů o téměř sto miliard ročně, bude platit jen dva roky. Skutečně si někdo myslí, že příští vláda najde politickou odvahu a sílu zpátky zvýšit zdanění příjmů jen proto, že si to s dojemnou starostí o státní kasu přáli její předchůdci?

(původně vyšlo v Lidových novinách)