Role experta a demokraticky zvoleného zástupce jsou sice úzce provázané, ale plést si je nesmíme. Pokud tedy experti v jistou chvíli například říkají, že je nutno zpřísnit protiepidemická opatření, vůbec to neznamená, že politici u moci mají toto volání poslechnout. (Tentokrát jsem si dovolil exkurs do politologie.)

Jedním z cenných efektů nynější pandemie je, že jsme nuceni mnohem aktivněji přemýšlet o velmi důležitém aspektu fungování moderní demokracie: o vztahu mezi politiky a experty. Mám obavu, že právě v této otázce některým z nás hrozí hluboký omyl, který může mít neblahé důsledky i dlouho po odeznění nynějších pandemických potíží a i v úplně jiných oblastech našeho života.
Tento omyl se zdá být v pozadí často opakovaného nářku, že politici (tím myslím ty aktuálně u moci) se při rozhodování o protiepidemických opatřeních neřídí doporučeními expertů: politici různá opatření uvolňují mnohdy v okamžiku, kdy experti volají po jejich zachování, a nezpřísňují mnohdy v okamžiku, kdy experti volají po zpřísnění.
Za experty jsou teď obvykle považováni (nebo se sami považují) epidemiologové, virologové, hygienici, lékaři, ba dokonce i někteří matematici a ekonomové. Ne všichni doporučují totéž.
Otázku, které experty by politici vlastně měli poslouchat, můžeme ale nechat stranou. I kdyby totiž všichni experti nakrásně doporučovali totéž, v žádném případě nesmíme po politicích chtít, aby je bezvýhradně poslouchali. Stejně tak jako politici nesmí bezvýhradně poslouchat experty v kterékoli jiné oblasti: nesmí bezvýhradně poslouchat názor ekonomů (a to včetně vedení České národní banky) na přijetí eura, názor energetiků na dostavbu Dukovan nebo názor hydrologů na výstavbu nových přehrad.
Všechna tato velká rozhodnutí – jak dlouho držet ekonomiku zavřenou, kdy přijmout euro, jak naložit s Dukovany nebo zda stavět další přehrady – mají jedno společné: existuje více variant postupu, přičemž neexistuje žádná „jasně nejlepší“. Některým lidem z nejrůznějších důvodů vyhovuje víc jedna varianta, jiným vyhovuje jiná (a nemusí jít o vyhovování sobecké: při hodnocení můžou jednotliví hodnotitelé brát v úvahu podle libosti dopady i na mnohé své spoluobčany). A tak například majiteli malé restaurace může v současnosti uzavření provozu takových podniků vyhovovat úplně jinak než zdravotní sestře na infekčním oddělení. V pozadí názorových rozdílů může být nejen odlišná životní a profesní situace, ale třeba i rozdíly ve vzdělání a v informacích, které mají různí lidé o dané věci k dispozici.
Roztříštěnost zájmů a názorů je v rámci lidských společenství odvěká a nejde o nic ostudného. V moderní liberální demokracii dostávají politici vybraní ve volbách na jedné straně mandát dělat všechna uvedená a další podobná velká rozhodnutí, ale na druhé straně i povinnost dělat je vyváženě: tak, aby bylo vyhověno pokud možno většině obyvatel a aniž by bylo nějak zásadně ublíženo kterékoli menšině.
Žádný nevolený expert, i kdyby měl tři akademické tituly před jménem a čtyři za ním a doma ve vitrínce pět Nobelových cen, onu povinnost demokraticky vyvažovat veškerá pro a proti týkající se všech oblastí života nemá. Jeho doporučení tudíž může být více či méně nevyvážené, a tedy nedemokratické. Právě v tomto smyslu je touha, aby se politika dělala podle názoru expertů, nebezpečná.
Variant, co a jak konkrétně zakázat a přikázat, je i teď, v době rychlého růstu počtu obětí koronaviru, pořád ještě spousta; a každá z nich má pro různé zájmové skupiny různé dopady různě rozložené v čase. Pro politické vyvažování je tedy i dnes nadále velký prostor.
Výše řečené ale vůbec neznamená, že experti – „vládní“ i samozvaní – nemají v demokracii žádnou roli. Jejich role je naopak zcela zásadní: zásobovat politiky daty, vysvětleními, modely a scénáři tak, aby následné politické vyvažování mělo co nejpevnější základy. Pro politiku, která se důkladně opírá o takové expertní analýzy (aniž by ale názory nebo návrhy jejich autorů slepě poslouchala), se v angličtině už dávno vžilo označení „evidence-based policy“.
Politici by informace, které přebírají od expertů a o které opírají svá rozhodnutí, měli rychle zveřejňovat (až na výjimky, zejména asi bezpečnostního rázu). Jen tak můžeme my, voliči, posoudit, jaké informace byly využity a zda z nich vycházející vládní rozhodnutí jsou skutečně demokraticky vyvážená.
Může se snadno stát, že se nám budou zdát hrubě nevyvážená. Nevyváženosti se politici můžou dopustit omylem (letos toho museli rozhodnout hodně a hodně rychle), nebo třeba proto, že mají – aspoň někteří z nich – velký konflikt zájmů, který je nutí hrát velkou „malou domů“. Nebo můžeme zjistit, že onu vyváženost ani nemůžeme posoudit, protože politici zveřejňují málo informací (přinejmenším v této rovině si česká vláda letos vskutku moc dobře nevede).
V takových případech nám ale dává logika demokracie právo, neřku-li povinnost, politiky o naší nespokojenosti obratem informovat. Třeba cestou emailů, článků v novinách nebo – je-li věc vážná a volby daleko – i tím, že vyjdeme s transparenty do ulic. Nyní samozřejmě v dvoumetrových rozestupech.

(mírně upravená verze vyšla v Lidových novinách)