Odměna za přijetí injekce aspoň trochu zmírní nespravedlivost českého zdravotního pojištění.



Nátlak na ty z nás, kteří se záměrně a bez mimořádných osobních zdravotních důvodů nechtějí nechat očkovat (rozumí se očkovat proti covidu), může mít různé podoby: psychologický (odpudivé obrázky neočkovaných nemocných), technický (neočkovaným je leccos zakázáno) nebo finanční, kterým se budu zabývat níže. Finančním nátlakem mám na mysli poškozování odpíračů očkování tím, že nedostanou finanční odměnu za přijetí vakcíny.
Motivace vznikající takovým postupem je asi všem jasná. Je to ale správně i principiálně, z pohledu systému zdravotního pojištění?
Zásadní pro tuto úvahu je předpoklad ohledně celkové „zdravotní bilance“ vakcín proti covidu, tedy ohledně porovnání očekávaného – krátkodobého i dlouhodobého – vývoje zdravotního stavu daného člověka a lidí kolem něj v případě, že se očkovat nechá (nebo nemoc nedávno absolvoval) versus v případě opačném. Součástí této bilance je samozřejmě mimo jiné i otázka, jak se bude u daného pacienta vyvíjet zdraví a také příjem (pokud skončí v pracovní neschopnosti) v prvních dnech po očkování.
Řada odpíračů očkování vidí tuto celkovou bilanci jako velmi nejasnou, nebo dokonce zřetelně zápornou; to jest, že vakcinace proti covidu celkově nebo přinejmenším člověku samotnému spíš škodí. Já budu – v souladu s většinou zdrojů, které pokládám za věrohodné – předpokládat, že zdravotní bilance vakcín, tedy alespoň těch běžně používaných v Česku, je zřetelně kladná (pro ty z nás, kterým v očkování nebrání mimořádné osobní zdravotní důvody).
Jinak řečeno, očkovaný bude v budoucnosti v průměru méně (méně často a/nebo méně vážně) zatěžovat zdravotnický systém než neočkovaný. V tomto světle se rozhodnutí, zda odmítnout očkování, velmi podobá jiným, tradičnějším rozhodnutím v oblasti ochrany zdraví svého a jiných: například zda kouřit nebo zda jezdit po silnicích nebezpečně.
Ti, kteří si takovou otázku zodpovědí kladně (nenechají se očkovat, kouří, jezdí nebezpečně), si jsou podobni v tom, že v porovnání s ostatními lidmi svým chováním zvyšují očekávané celkové výdaje zdravotnického systému. Zvyšují tyto výdaje skrze dodatečné zdravotní potíže jich samotných, a navíc i každého v okolí, kdo jejich chováním trpí: je od nich nakažen, je nucen kouřit pasivně, je zraněn při jím nezaviněné dopravní nehodě.
V podmínkách českého systému povinného veřejného zdravotního pojištění tak vzniká zjevná nespravedlnost: všichni do systému platíme stejné procento svých příjmů (nechme teď stranou rozdíly mezi zaměstnanci a OSVČ), nicméně někteří z nás se ve svém životě vědomě chovají způsobem, který tomuto systému předem zvyšuje očekávané náklady. Čím víc z kapacit zdravotního systému odčerpávají jedni svým rizikovým chováním, tím míň těchto kapacit zbývá na léčení standardních zdravotních potíží ostatních. Tato letitá nespravedlnost se s příchodem covidu rozšířila o oblast očkování proti němu.
Ideálním řešením podobných nespravedlností je vyměřit rizikově se chovajícím lidem adekvátně zvýšené pojistné. Koronakrize nás tak nutí k oprášení staré myšlenky, že by výše námi pravidelně hrazeného zdravotního pojistného měla odpovídat rizikovosti našeho životního stylu: kuřák by měl platit víc než nekuřák, pirát silnic víc než opatrný řidič a podobně.
Jenomže spoustu druhů rizikových chování nejsou zdravotní pojišťovny schopny dostatečně dobře měřit: náruživý kuřák bude tvrdit, že kouří jen zcela výjimečně, řada divokých řidičů má to štěstí, že má první havárii až za mnoho let, nebo dokonce vůbec ne.
U kuřáků dokážeme tuto potíž poměrně elegantně obejít: dodatečné pojistné aspoň částečně vybíráme nepřímo formou spotřební daně na příslušné zboží, tedy na tabákové výrobky. Čím je kdo větší kuřák, tím víc zaplatí na této dani. Obdobně se postupuje u alkoholu.
Třeba u aut už je ale takový nepřímý výběr dodatečného pojistného přes zvýšenou daň nemyslitelný: kromě hazardérů si auta samozřejmě kupuje i spousta řidičů rozumných. Na pohonné hmoty sice mohutná spotřební daň uvalena je, ale i tady, podobně jako u aut, mluvit o dodatečném pojistném nedává smysl.
A právě v otázce měřitelnosti chování se ukazuje jedna zásadní slabina neočkovaných: k jejich smůle je jejich rizikové chování – ve srovnání s kouřením nebo divokým řízením – měřitelné kdykoli, snadno, rychle a spolehlivě: nemají příslušné potvrzení.
Nabízí se tak možnost onu dosavadní nespravedlnost „hazardérům není předepsáno vyšší pojistné, s nepřímou výjimkou kuřáků a alkoholiků“ aspoň trochu zmírnit tím, že nepřímou výjimku rozšíříme i na neočkované. (Je tu samozřejmě radikální možnost učinit očkování proti covidu prostě povinným po vzoru třeba záškrtu; tím by dané rizikové chování bylo - aspoň oficiálně - zcela vymýceno, a problém výše zdravotního pojistného pro neočkované by nebylo třeba řešit.)
V praxi může mít myšlenka vyššího pojistného pro odpírače očkování podobu například finanční odměny pacientovi za přijetí injekce, přičemž náklady na tuto platbu budou hrazeny z příjmů státního rozpočtu placených všemi, tedy i neočkovanými. Zkrátka na podporu zájmu o očkování budou přispívat všichni, ale zaplaceno dostanou jen očkovaní. Neočkovaní tak budou de facto pokutování.
Pokud se ale vydáme tímto směrem, ihned vznikne další nespravedlnost – že za přijetí vakcíny dostanou zaplaceno jen ti, kteří s ním doposud otáleli. Tím by do budoucna vzniklo nebezpečné poučení: chce-li se po nás něco obecně prospěšného, počkejme si, protože nám za to nakonec stát zaplatí. Správné by proto bylo odměnit všechny očkované včetně těch, kteří už mají očkování dávno za sebou.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)