Nastupující ministr financí Zbyněk Stanjura chce snížit deficit státního rozpočtu na příští rok o vysoké desítky miliard korun, a to téměř výhradně cestou úspor na straně rozpočtových výdajů. Následující rychlý průlet výdajovou stranou státního rozpočtu ukáže, že prostor pro takové rychlé a velké úspory je hodně omezený.


Veškeré výdaje lze rozdělit na dvě základní skupiny (v závorce vždy suma korun navržená pro rok 2022 ještě Babišovou vládou): výdaje běžné (přes 1 700 mld.) a kapitálové (přes 200 mld.). Kapitálové výdaje jsou prostředky utrácené za investice, tedy za věci, které mají existovat a sloužit nejen v daném kalendářním roce, ale i v dalších letech: budovy úřadů a škol, silnice, čističky odpadních vod a podobně.
Může se zdát, že čím je podíl kapitálových výdajů vyšší, tím je daný rozpočet lepší, protože tím pádem menší část výdajů „projíme“. Realita ale může být méně růžová ve dvou směrech.
Zaprvé, mnohé státní investice mohou být hloupé (nebo hloupě realizované) – viz pověstné cyklostezky odnikud nikam. Vláda by tedy mohla ušetřit škrtnutím zjevně hloupých investičních projektů. Je ale otázka, zda je možné provést takové dělení zrna od plev v horizontu pouhých několika týdnů.
Zadruhé, vládní kapitálové výdaje mají ve skutečnosti z velké většiny podobu transferů. To jest, vláda peníze předá jinému subjektu s tím, že onu investici provede tento subjekt. Takto obšťastněnými jsou každoročně nejen ostatní části veřejného sektoru, tedy například kraje, obce nebo Státní fond dopravní infrastruktury. Dobrých 16 miliard korun mělo být v příštím roce předáno na investice „podnikatelským subjektům“. Primárním účelem je zde podpora výzkumu a vývoje. Je otázka, jestli se vláda bude chtít uvést zrovna škrcením dotací podporujících (aspoň na papíře) tolik vzývaný posun české ekonomiky od montovny k mozkovně.
Zkrátka na poli kapitálových výdajů asi mnoho úspor neuvidíme. Zbývají tedy výdaje běžné.
Začněme nákupem zboží a služeb (56 mld.). Není pochyb, že se zde utrácí víc, než by se muselo: naposledy na to upozornil Nejvyšší kontrolní úřad ohledně loňských nákupů ochranných pomůcek a zdravotnického materiálu.
Úspory zde lze dosáhnout hlavně centralizací nákupů. O tu se česká státní správa snaží už řadu let; lze tak pochybovat o tom, že pokrok brzděný mimo jiné prokletým ministerským resortismem, se výrazně uspíší hned v prvním roce po nástupu nové vlády.
Jiným objemově vcelku významným běžným výdajem jsou úroky z existujícího státního dluhu (přes 50 mld.). S těmi ovšem vláda nenadělá vůbec nic: kolik slíbila a slíbí kupcům vládních dluhopisů, tolik jim musí dát. Podobně málo zmůže s odvody do rozpočtu Evropské unie.
Hodně úsporových nadějí se vkládá do oblasti platů (přes 150 mld.), a zejména do rušení prázdných míst. Do loňska se daly peníze alokované na volné pozice rozepisovat do odměn lidem, kteří v daných útvarech skutečně pracovali.
Po novele příslušného zákona už je ale toto (od letoška) do značné míry nemožné. Částka, kterou lze ušetřit zrušením volných pozic, už tedy asi nebude nijak velká. Navíc je otázka, jestli je rozumné šetřit plošným škrtáním volných míst – co když (a jsou takové signály) jde například o místa IT expertů, kteří by se vládě hodili pro tolik potřebný proces automatizace státní správy?
Podobný otazník je u dalšího balíku běžných výdajů: u peněz, které vláda posílá zřizovatelům škol na platy učitelů a ředitelů (hodně přes 100 mld.). Tyto platy jsou i nadále v porovnání s průměrnými výdělky všech českých vysokoškoláků nízké. Školství coby naprostý základ naší budoucí prosperity by mělo silné osobnosti lákat do pozic učitelů a ředitelů ještě významně vyššími platy než teď. Šetření v této kolonce by bylo střelbou do vlastní nohy a do nohou našich potomků.
Pak tu máme důchody (společně s dalšími sociálními dávkami hodně přes 700 mld.). V poměru k obvyklému příjmu jednotlivce v celé domácí populaci je obvyklý důchod pořád ještě nižší než třeba v Německu. Z tohoto pohledu by dávalo smysl nikoli zpomalení růstu důchodů, nýbrž jejich další svižné zvyšování.
Asi největší lahůdkou v debatách o vládních úsporách je však oblast běžných výdajů zvaná neinvestiční transfery soukromoprávním subjektům (téměř 80 mld.). Tady je reflexivní reakce každého z nás asi stejná: co proboha vede vládu k tomu, že dotuje soukromou sféru?
Inu, opět podpora spousty užitečných věcí (aspoň papírově): obnovitelné zdroje a úspory energie, zaměstnávání zdravotně postižených, útlum hornictví, soukromé a církevní školy nebo sport. To všechno přece chceme!
Aby mně bylo rozuměno: snaha hledat úspory namísto zvyšování daní je určitě velmi chvályhodná a utrácení na dluh je správné jen u investic. Ovšem najít sádlo – ve smyslu do očí bijících zbytečných, a tedy rychle a politicky bezbolestně zrušitelných rozpočtových výdajů – v rozsahu vysokých desítek miliard korun nebude legrace.

(původně vyšlo v Lidových novinách)